Hlavou se mi honila jediná myšlenka: zabiju ji, zabiju Caroline. Zabiju Caroline Freemanovou a zakopu ji u řeky.
Chtěla jsem se původně vyplížit ven, ale něco mi říkalo, že má lehké spaní a hned bych ho vzbudila. Asi nejlepší, co jsem teď mohla udělat, bylo zůstat ležet a doufat, že se vzbudí za hodně, hodně dlouho. A rozhovoru, který nás čeká, nebudu muset ještě chvíli čelit. Bála jsem se. Moc jsem se bála.
Rozhlédla jsem se po ložnici, abych se trochu uklidnila. Byla maličká, ale krásná, laděná do modrých barev, velká okna v silných zdech a bílé skříně až po strop. Naproti posteli bylo na zdi velké zrcadlo, opět s motivem Fleur de lis. Milovník dějin se nezapře. Téměř jsem se pousmála.
Abernathy se vedle mě zavrtěl. Okamžitě jsem sebou škubla a s dokořán rozevřenýma očima ho pozorovala. Prohlížela jsem si ho jako další z tudorovských portrétů Hanse Holbeina, které jsem tolik obdivovala. Hledala jsem každý detail. Na tváři se mu draly ven mladé vousy, včera oholené na ples. Černé vlasy mu padaly do obličeje. Sem tam se objevil i nějaký šedivý, ale napočítala bych je na prstech jedné ruky. Vypadal teď podstatně mladší, než jak jsem jej znala. Velký nos se mu bořil do polštáře, pod víčky mu běhaly zorničky – asi se mu něco zdálo. Okolo nich byly čitelné jemné vějířky vrásek.
A pak se ta mnou prohlížená víčka otevřela jedním prudkým pohybem. Rázem jsem se dívala do černých očí, které spolu s celým obličejem okamžitě nabraly výraz naprostého zděšení.
Téměř jsem až cítila, jak se mu po tomto raním šoku rozbušilo srdce. Mé se hned přidalo. Čekala jsem, jak se každou chvíli rozkřičí a začne mi nadávat. On ale vyletěl z postele a nalepil se na skříň, aby byl ode mě co nejdál. Zírala jsem mu do obličeje a přísně si zakazovala pohledem uhnout.
Jakmile mu došlo, že přede mnou uhýbá nahý, vrátil se k posteli a pas si zakryl dekou, ale stále se držel dost daleko ode mě. Zakryla jsem se taky.
„Rosema…, slečno Walkerová,“ začal formulovat větu, ale nějak se mu to nedařilo. Několikrát se nadechl a oslovil mě znova příjmením. „Co se stalo?“
Chvíli jsem se na něj jen dívala, zvažovala vyskočení z okna a úprk – nebylo to nereálné, jeho domek měl pouze jedno patro –, a pak odpověděla: „Moc si nepamatuji.“
Zdlouha vydechl.
„Na tom plese,“ mluvila jsem pomalu, protože jsem si každé slovo musela předem rozmyslet, „jsme se bavili, něco vypili. Dost vypili. Tancovali jsme spolu. Nevím, jak jsme odešli a jak jsme se dostali sem. Už si pamatuji jen trochu z toho, jak jsme tad–“
Přerušil mě rychlým švihnutím ruky a deku si přitiskl více k tělu. „My jsme… my jsme spolu…?“
Narovnala jsem se a všimla si, že mám na sobě poslední kousek oblečení. Trochu jsem si odhrnula deku z boku a ukázala mu tak černý proužek látky kalhotek. „Očividně ne.“
Zavřel oči a vydechl. Ulevilo se mu a mně upřímně taky. Ale když je otevřel, zůstal zírat na podlahu vedle své postele a nasadil ztrhaný výraz. „Očividně ano.“
Zamračila jsem se a chtěla protestovat, ale rozmyslela jsem si to, přelezla postel na jeho stranu a podívala se, podle čeho určil, že jsme v noci zašli dál, než jsem si doposud myslela.
Na podlaze ležel použitý prezervativ. Naskočila mi husí kůže –tohle byl poměrně jednoznačný důkaz.
Na druhou stranu stranu, alespoň jsme byli zodpovědní. Vzhledem k situaci.
Abernathy se na mě díval z bezpečí vestavěných skříní a já mu pohled oplácela. Seděla jsem si na patách a čekala, až něco řekne. Musí přece něco říct. Namísto mluvení rychle vypochodoval z místnosti.
Jako blesk mnou projel pocit mrazu. Tak tohle jsme posrali.
Na posteli jsem zůstala sedět dost dlouho a rozhlížela se, kde by mohlo být mé oblečení. Nakonec jsem sebrala odvahu a vylezla
z pokoje ven. Hned jsem se ocitla v malé chodbě, která vedla ke třem dalším místnostem. Jedna z nich musela být koupelna a tu jsem moc chtěla najít, což se povedlo.
Opláchla jsem si obličej. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a děkovala bohu, že jsem se nenechala ukecat a neudělala si make-up. Zkontrolovala jsem si čočky, jelikož jsem se v noci nějak nedostala k tomu je vyndat, a popadl mě strach, zda se neposunuly někam, kam neměly. Naštěstí zůstaly na místě.
Přejela jsem si po rtech bříšky dvou prstů. Hned se ozvala příjemně kousavá bolest po hrubých polibcích a mně se začaly vybarvovat konkrétnější útržky z noci.
Rozhodně ano.
Vylezla jsem z koupelny za účelem najít své oblečení. Alespoň nějaké. Poslední dveře vedly do kuchyně spojené s obývákem. Po plovoucí podlaze jsem našlapovala tak tiše, jak to jen šlo, i když jsem už neměla koho vzbudit. Na šedivé pohovce seděl on. Už oblečený, úplně. Tvář měl schovanou v dlaních, lokty opřené o kolena a byl naprosto vyřízený.
Pomalu jsem přistoupila blíž, a když mě zaslechl, rychle ke mně zvedl hlavu a následně se prudce nadechl. „Oblečte se, slečno Walkerová, a jděte domů.“
„Nevím, kde moje věci skončily,“ pípla jsem.
Podíval se opět k zemi, pak se zvedl a postavil proti mně. Trochu jsem zaklonila hlavu, abych mu viděla do očí. Vztáhl ke mně ruce. Chvíli jsem naivně čekala, že mě obejme. Místo toho mi rozdělil dlouhé vlasy na temeni napůl a přehodil je dopředu, přesně tak, aby mi zakryly celá prsa. Sundal si mikinu na zip a položil mi ji na ramena.
Mlčel, sotva dýchal. Kdybych ho neznala, čekala bych, že se každou chvíli rozpláče. Možná do toho daleko neměl. Hned jsem se do mikiny zabalila. On okolo mě prošel pryč.
Bylo mi to nepříjemné. Pořád jsem očekávala, že bude křičet, nadávat mi, prosit, abych to neřekla, ale on jen mlčel.