ztraceného sourozence a já jsem si v tu chvíli uvědomila, že ať už si oba nalháváme cokoli, jemu na mně upřímně záleží. Přitiskl mi dlaň k vlasům na týlu, abych se od něj nemohla odtáhnout a s úlevou mi zabořil čelo do krku.
„U všech světů,“ hlesl mi tiše do kůže, „tohle mi už nedělej.“
„Nesmím se koupat?“ Pokusila jsem se o zlehčení, zatímco mě stále tiskl k sobě a odmítal pustit. Téměř se zdálo, že měl strach, že když to udělá, opět se ponořím pod hladinu. Konejšivě mě pohladil po mokrých vlasech, jen jsem nevěděla, zda se snaží uklidnit mě, nebo sebe.
„Co jsi to prováděla?“ zeptal se a pustil mě jen natolik, abychom si viděli do obličejů. V tom jeho se mihla radost. „Ještě mi řekni, že ses vážně snažila utopit.“
„Utopit se a tebe mít poblíž? Takhle bych si svůj poslední den nekazila,“ zamumlala jsem. „Co ty tu vůbec děláš?“
Axar se zarazil, ztuhl a po několika vteřinách se odtáhl a postavil, načež jsem sklouzla zpět do vody.
„To už je jedno,“ zabručel.
„Takže jsi mě přišel šmírovat,“ pokoušela jsem ho s ledově klidnou tváří.
„Přišel jsem se omluvit.“
„Ukaž mi tu ruku,“ vyzvala jsem ho a více se zakryla pěnou.
Axar se zatvářil nezaujatě. „Jsem v pohodě.“
„To je bezva, ale já chci vidět tu ruku.“
Neochotně se ke mně zase sehnul a natočil paži tak, abych dobře viděla kruhovou spáleninu. Nevypadala hezky. Okolní kůži měl zarudlou, sálalo z ní horko a bylo zjevné, že na to, o jak malou spáleninu šlo, ho bolela dost. V kroužku byly vidět jen tmavě červené zbytky pokožky a já jsem nepochybovala, že se brzy promění ve stejně bolavý puchýř a následně i jizvu.
„Taky se mi budeš omlouvat?“ zeptal se, když viděl, jak si jeho ránu prohlížím. Ani nevím, zda se ptal vážně, nebo ze srandy pro odlehčení situace.
Zakroutila jsem hlavou. „Jak jsem řekla, teď jsme vyrovnáni.“
„Jsi tak strašně tvrdohlavá. Neutop se mi,“ povzdechl si a odešel. Do hajzlu.
Více jsme se o tom nebavili. Oba jsme měli co říct, ale zůstali jsme raději ve společnosti svých vlastních myšlenek. Stále jsem se zlobila, nicméně jsem myslela vážně, když jsem říkala, že si jsme rovni. S nějakou záští bych si stejně moc nepomohla, opakovala jsem si a doufala, že to pomůže. Pocit zklamání totiž ne a ne zmizet a chvílemi jsem se bála, že už nebudu myslet na nic jiného.
Shodli jsme na tom, že na No-seira nemá smysl zůstávat o moc déle – přestože jsem původně chtěla – a dali si na hledání poslední den. Na následující večer Axar zarezervoval metro. Dva pokoje. Pak už jsme se k sobě otočili zády a každý vytuhl na své straně postele. I když já jsem se spánku doprošovala poměrně dlouho…
Následující den se vlekl. Zbývala nám poslední část ostrova a něco málo z pobřeží a turistických taháků, jakou byla třeba nejvyšší stavba ostrova. Takový malý Altumdrap.
„Chceš se na něj stále podívat?“ zajímal se Axar.
Vzhledem k tomu, že patřil mezi méně pravděpodobná místa k setkání s jeho dvojníkem, a neměli jsme tudíž důvod se jím zdržovat, mě jeho dotaz celkem zaskočil.
„Podívám se tam se svou spřízněnou duší, až ji najdu,“ odpověděla jsem pohotově.
Se zaťatou čelistí přikývl a o několik hodin později jen tak mimoděk zmínil: „Až se vrátím, musím ženu někam pozvat a pokusit se zachránit naše manželství.“
Tolik k tomu, že už spolu budou jen formálně. Ta zmínka zabolela a přesně v tu chvíli mi došlo, že právě kvůli tomu ji vypustil z úst. Chtěl mi oplatit to odmítnutí Altumdrapu. Co se to jen s námi dělo?
Panovala mezi námi podivná atmosféra, odtažitá. Mluvili jsme spolu, plánovali další dny, poslouchala jsem o světech, které Axar navštívil, ale i o tom jeho, nicméně naše konverzace působily příliš nuceně.
Vyprávěl mi o dni, kdy nastoupil do práce jako teoretik junior, o jeho maličké kanceláři, kam se sotva vešel stůl, pověděl mi, jak se vypracoval, byl povýšen a najednou seděl v pracovně o rozloze většího bytu s desítkami přístrojů, jejichž funkci jsem sotva pochopila, natož abych si pamatovala název.
Ptal se mě, na jaká další místa bych se chtěla podívat, jaké jsem
měla plány, než jsem ho potkala, aby se mohl dát do dalších výpočtů. Tentokrát jsem si žádné nevymyslela, nějak to nešlo. Spíš jsem začala toužit po tom, abychom tu mou spřízněnou duši a jeho ženu našli dřív, než se podělá něco dalšího. Naše vztahy na tom nebyly zrovna nejlépe. Zalhala jsem, že jsem mu řekla víceméně vše, že mou největší touhou vždy bylo se dostat na Denikovu univerzitu a další plány jsem nijak moc neřešila. To se téměř dalo pokládat za pravdu. Poté, co jsem se tam rozhodla neposlat přihlášku, jsem víceméně všechno vzdala.
Právě tam jsme se rozhodli vyrazit. Čekaly nás dva dny cesty pod hladinou moře zpět a pak dalších pět opět podvodním metrem kolem půlky kontinentu až do státu Yake. Byla jsem z jeho návštěvy nervózní a cosi mi říkalo, že na jiné místo už nevyrazíme. Mohla jsem opravdu tušit, že tam mou spřízněnou duši potkáme?
„Jsi nějaká zamlklá,“ poznamenal Axar, když jsme čekali ve frontě na pokyn pracovníka obsluhy výtahu metra.
Krátce jsem se na něj podívala. Dlouhými prsty pevně svíral volant, pozoroval rušné dění kolem nás a já jsem se téměř divila, že se stačil soustředit ještě na to, kolik toho napovídám.
„Snažím se přijít na to, proč jsem tě nechala řídit.“ Vlastně jsem přemýšlela snad na vším kromě toho. Myslela jsem na Veldu, zda mě hledá, zda už se někdo podíval do domku po babičce a namísto mého těla našel popsané stěny prazvláštním písmem. Určitě si teď všichni myslí, že mě unesli mimozemšťani. Nebo že mě posedl ďábel. Snažila jsem se představit si Axarova dvojníka, ale i svou dvojnici. Byla jsem na Atheu zvědavá, a přesto jsem se potenciálního setkání s ní bála. A nakonec Axar – to byla kapitola sama pro sebe. Od našeho polibku jsem se nemohla zbavit dojmu, že mezi námi postavil pomyslnou zeď. Ne že bych tomu nerozuměla nebo to dokonce nečekala, stejně mě to ale zamrzelo.
„Protože mi to jde,“ vychloubal se. Jen stěží jsem si vzpomněla, na co vlastně odpovídal.
Obsluha výtahu nám konečně umožnila vjet. Čekal nás stejně nepříjemný sestup jako napoprvé. Tolik vody kolem, a jak říkal Zyar, stačilo by jen trochu vadné těsnění, aby se zde všichni utopili. Axar zaparkoval co nejblíž k výjezdu a já jsem se hrnula z auta, ještě než stihl vypnout motor. Rychle jsem si vzala tašku s věcmi, a aniž bych