chlapci nebo ženě tajné věci, které nyní uvidí a jimž se naučí. Během nadcházejícího obřadu nesmí vyslovit ani slovo, pokud nebude tázán, a i pak má odpovídat co nejstručněji. A má zůstat skrčený za houštím, dokud nebude přivolán. Kdyby se pokusil podívat na to, co je pro něj zakázáno, odnese jej velký duch, jehož hlas slyšel ve zvuku velkých řehtaček (bullroarers). A tak sedí sám a tiše celou noc za keři, zatímco muži křepčí na obřadní půdě.
Druhý den přichází chlapcova matka doprovázená sestrami jeho otce a ženou, jejíž dcera se má stát jeho manželkou. Přes noc udržovala chlapcova matka oheň ve svém táboře a nyní přináší v rukou dvě dlouhé tyče zapálené od tohoto ohně. Muži zpívají píseň o ohni a matka podává jednu pochodeň ženě, která se má stát chlapcovou tchyní. Ta se přiblíží k chlapci, sváže několik proužků kožešiny kolem chlapcova krku, podává mu zapálenou pochodeň a žádá, aby dobře udržoval vlastní oheň. To znamená, že se nemá nikdy zaplétat se ženami jiných mužů. Když rituál skončí, chlapec se vrací se zapálenou loučí do houští a ženy odcházejí s druhou pochodní zpět do svého tábora.
Chlapce nyní zavedou do lesa, kde tiše sedí tři dny a dostává jen něco málo k jídlu. Velká vážnost rituálů, které má již za chvíli spatřit, silně zapůsobí na jeho mysl a je připraven přijmout působení představ, které vyvolaly. Na čtvrtý den se vrací do houští a té noci začínají představení mužů. Potrvají asi týden.
První rituál obřadní série, kterou pozorovali Baldwin Spencer a F. J. Gillen a popsali ve svém významném díle The Native Tribes of Central Australia (Domorodé kmeny střední Austrálie),56 začínal po setmění, kdy chlapec ještě seděl schoulený v úkrytu. Staří muži zpívali legendu o předcích totemové skupiny Malého jestřába, který v „době snění“ mytologického věku (altjeringa) zavedl umění obřízky prováděné kamenným nožem místo zapálené tyče. V tomto tématu můžeme vidět nejasnou narážku na určitou nedávnou nebo starou transformaci rituální tradice, k níž zřejmě došlo po spojení dvou národů, na jaké poukázaly nedávné studie australských kulturních vrstev a prastarých rytin ve skále.57 Ale musíme si rovněž uvědomit, že louč, kterou chlapec právě dostal od dvou matek, je v kontextu rituálu jednoznačným odkazem na řízené uvolnění jeho vlastního sexuálního ohně, který má být společensky schválen pomocí rituální zkoušky nadcházející obřízky – druhá tyč, k níž má být ta jeho namířena, se nyní nachází v obydlí jeho vybrané manželky.
Tuto sérii pozoruhodných rituálů nemůžeme chápat jen jako pověrčivé úkony primitivní nevědomosti, přestože se civilizovaným zrakům mohou zdát hrubé. Naopak, je to funkční nástroj primitivní moudrosti, který je – přinejmenším v některých aspektech – promyšlenější a též účinnější než mnohé naše. Hlavní cíl je výchovný nebo, snad ještě lépe řečeno, hermetický: magická transformace duše. Ve skutečnosti jde ve velmi reálném smyslu o příklad rané představy, z níž se vyvinula pozdější středoevropská idea homunkula, o němž Goethe pojednával s velkým psychologickým a historickým pochopením ve druhé části Fausta: pomocí tajného umění je malý človíček (homunculus) přiveden na svět z hrubé přírodní látky (materia prima).
O půlnoci se chlapec podrobí zkoušce, při níž má zavázané oči a je vyveden ze svého úkrytu v houští. Tváří se položí na okraj místa určeného k tanci. Po chvíli mu řeknou, aby se posadil a díval se. Uvidí před sebou ležet maskovaného muže, představujícího, jak mu prozradí, divokého psa. Druhý maskovaný muž stojí s rozkročenýma nohama na druhém konci tanečního prostranství. V každé ruce drží větvičku z eukalyptu a na hlavě má posvátný ornament představující klokana. Klokan pohybuje hlavou ze strany na stranu, jako by něco hledal, a občas ze sebe vydá volání klokana. Pes vzhlédne, vidí druhého muže, začne štěkat a najednou proběhne po čtyřech mezi jeho nohama a lehne si za ním na zem. Klokan pozoruje psa přes rameno. Divoký pes pak proběhne mezi nohama klokana ještě jednou, ale tentokrát jej klokan chytí a pořádně jím zatřese. Předstírá, že mu hlavou udeří o zem. Pes nato zavyje, jakoby bolestí, až se má nakonec za to, že je zabit. Chvíli nehnutě leží, ale pak přiběhne po čtyřech k zasvěcovanému chlapci a lehne si na něj. Klokan je přeskočí a lehne si na ně oba. Chlapec musí jejich váhu vydržet asi dvě minuty. Když vstanou, řeknou mu, že jejich pantomima představovala událost z věku altjeringa, kdy muž-divoký pes napadl muže-klokana a byl zabit. Chlapec je poslán zpět do svého úkrytu v houští a muži dál zpívají celou noc.
Takové poučování chlapce probíhalo šest dnů a nocí. Postupně předváděli své legendy klokaní muži, krysí muži, psí muži, malí a velcí noční jestřábi, lehali si na něj a odcházeli. Ale sedmého dne chlapce za jeho úkrytem slavnostně potřeli celého tukem a tři muži mu pečlivě pomalovali záda bílou hlínou, zatímco na místě určeném pro tance se předváděla představení, v nichž hrály ženy. Náhle se ozval zvuk
blížících se velkých řehtaček a ženy se rozprchly. Mladík nyní ležel na zádech. Muži na něj navršili tyče, rytmicky jej jimi tloukli po těle a přitom zpívali stále dokola:
Noc, soumrak, velké jasné světlo: shlukem stromů jako slunce nebeská stoupá červeň.
„Všechno bylo velmi vzrušující,“ vyprávějí nám pozorovatelé. Oheň vydával zářivé světlo a dva muži, kteří měli provést obřízku, zaujali své postavení na západním konci obřadního místa.
Dva muži s vousy nacpanými do úst, nohama široce rozkročenýma a pažemi nataženými dopředu stáli naprosto tiše, operující muž vpředu a jeho pomocník těsně za ním, takže se jejich těla dotýkala.
Muž stojící vpředu držel v natažené pravé ruce malý nůž z pazourku, s nímž měl být zákrok proveden, a jakmile byli připraveni, chlapcův budoucí tchán, který měl vystupovat jako nosič štítu, přistoupil k nim se štítem na hlavě a zároveň luskal palcem a ukazovákem na obou rukou. Poté se obrátil tváří k ohni, poklekl na jedno koleno těsně před operatérem a držel štít nad hlavou. Po celou dobu se ze všech stran ozýval zvuk z velkých řehtaček tak hlasitě, že jej snadno slyšely i ženy a děti ve svém táboře. Zvuk řehtaček je považován za hlas velkého ducha Twanyiriky, který si pro chlapce přišel.58
Legenda o Twanyirikovi vyprávěná ženám a dětem není skutečným mýtem, ale „zastírací alegorií“, která má skrýt fakta o esoterickém rituálu před exoterickým pohledem a zároveň symbolicky naznačit jeho duchovní smysl. V historii náboženství, hermetické filozofii, mysticismu a pedagogice najdeme mnoho takových zastíracích legend. Nesmíme je však zaměňovat s jednoznačnými parodiemi a podfuky, jako jsme viděli u starého eskymáckého šamana Najagneqa, které si vymyslel, aby zastrašil své sousedy z vesnice (viz str. 63–64). Plní dvojí funkci. Zaprvé mají zabránit těm, kteří nejsou způsobilí k zasvěcení, v poznání klíčového tajemství, a tak chránit moc správně používaných rituálů. Druhou funkcí pak je připravit mysl těch, kdo mají být zasvěceni, na celý dopad šoku zjevení, které nebude v rozporu s alegorií, ale odhalí její náznaky. Alegorie Twanyiriky vypráví o duchu, který sídlí v divokých, nepřístupných oblastech a přichází v době zasvěcování, aby vstoupil do těla chlapce po obřízce a odnesl jej do divočiny, kde pobude, dokud se nebude cítit dobře. Duch potom chlapce opustí a ten se vrátí do tábora jako zasvěcený muž.59