dívat. Nikdo, koho jsem znával, podobně nevypadal. Není to jen tím, že jí zpod bederní oblasti vyrůstá obří chlupatý ocas, který se rozverně hýbe ze strany na stranu. Iola je naprosto jiná. Ženy, co jsem vídal, vlastnily spíše ostře řezané tvary. Ona mi připomíná vlnky na vodě. Usměji se nad divnou asociací, která mě napadla, protože zrovna tahle vlnka by asi nebyla ráda, kdyby zjistila, jak moc mi připomíná něco, čeho se bojí.
Hypnotizuji její siluetu, kůži, která se na slunci třpytí, a ani si nevšimnu, že ona se ke mně otočila. Pohlédnu jí do obličeje, který mění barvu do rudé a nese výrazný, překvapivý úsměv.
„Ehm…“ odkašlu si. Mám pocit, že i má tvář z nějakého důvodu mění původní odstín. „Půjdeme?“ kývnu k ní a s rozpaky vykročím vpřed.
Při společné chůzi sledujeme, co za hrůzu déšť zanechal. Nejsem překvapený, podobné bouřky jsem zažil nesčetněkrát – vyvrácené stromy, polámané větve –, ale někdo, kdo původně obýval podzemí, se zdá být šokovaný až příliš. Konsternovaně si s vykulenýma očima prohlíží vše kolem nás. Chápu ji, podobný výjev moc nepatří do překrásného teplého rána.
„Prozradíš mi něco?“
Přikývne.
„Proč ty a tvůj partner nemáte mladé?“
Zakňučí a ani se na mě nepodívá. Jasně, svou otázkou jsem jí ho znovu připomněl, ale chci se o ní a o její rase dozvědět co možná nejvíc. Akorát ona není zrovna dvakrát sdílná.
„Nechceš mít děti?“
Žádná odezva.
„Jak se rodí?“
Tím už ji přiměji k letmému pohledu na mě a úšklebku. Hm, asi špatně položená otázka.
„Tedy…“ zakuckám se. „Samozřejmě vím jak, jen… myslel jsem… v jaké podobě. Tu informaci jsme nikdy nezjistili.“
Nahlas odfrkne. Asi ji unavuji. Ale přesto se nenechám odradit.
„V ženské podobě, nebo v té psí?“
Pořád dělá, že mě neslyší.
„Hádám, že jako zvířata máte porod asi lehčí. Je možné, aby
v jednom vrhu přišlo na svět i několik mláďat? Jako třeba osm?“
Naštvaně do mě strčí, nakrčí u toho rty a obočí stáhne k sobě.
„Co jsem řekl? Psi to tak běžně mají, vždyť –“
Plácne mě do hrudi.
„Au! Co děláš?“
Bouchá do mě a celá se u toho třese. Naštval jsem ji a nechápu proč. Zase!
Při další ráně jí podjede noha. Pravděpodobně se špatně zapřela na mokrém povrchu, nebo stoupla příliš ke kraji, protože v jednu chvíli stála naproti mně a bušila do mě, a v druhé se kutálí ze srázu, který se pod jejíma nohama utrhl.
Snažím se ji chytit, ale celá situace nastala příliš rychle, takže má reakce nestačí. Skočím za ní a po zadku i zádech sklouzávám do propasti. Nemůže najít stabilitu. Několikrát se na mokrém povrchu protočí. Zastaví se až na trávě pod srázem a zůstane nehybně ležet. Křičím a běžím za ní. I mně nohy podjíždí. Silně podmáčený terén se stal velkým protivníkem.
Přiřítím se k ní. Snaží se vstát, ale nohy se jí podlomí. Smykem se u ní zastavím.
„Jsi v pořádku? Co ti je? Zlomila sis něco?“ Rukama ji zkoumám od hlavy až po nohy. Nezdá se, že by utrpěla závažné zranění.
I potom, co spadla, na mě čučí naštvaně. Copak za její pád můžu já? Znovu mě počastuje ránou do hrudi.
„Nechápu, co s tebou je. Co mi tím chceš jako ří–“
Chytí mi obličej a přitlačí ke mně své rty. Vůbec jsem něco takového nečekal. Tvrdý, rychlý pohyb, který jakmile začal, tak skončil. Zírám jí do očí a jsem zmatený. Polibek? Proč? Co to mělo být?
Odtáhne se ode mě jen na pár milimetrů a významně se mi zadívá do očí. Stihnu na sucho polknout, než se ke mně přitiskne znovu. Tentokrát jemněji. Tře rty o mé. Zavřu oči a vnímám hebkost, kterou mě ničí. Při mém překvapeném a neskutečně spokojeném výdechu se ode mě znovu odtáhne a usměje se. Ocas jí šmidlá do všech stran.
Veškeré myšlenky se rozeběhnou pryč. Otázky, proč tohle dělám, proč tohle dělá ona nebo co přesně děláme, se mi z hlavy naprosto
vytratí. Zbyde jen touha. Chtíč. A obrovská zvědavost. To vše mě popohání.
Dříve, než mě stihne úplně opustit a třeba zanechat dřepět v překvapení na zemi, ji chytnu za obličej stejně jako ona mě. Svírám ve svých obřích dlaních malý bledý obličej. Touha přiblížit se se nedá vydržet. Nejde se zastavit. Nejde si přikázat. Lačně vyhledám její rty. Neprotestuje. Naopak, jde mi naproti. Ucítím jazyk, opatrně bloumá po zubech, aby se vzápětí vydal do mé pusy.
Zvláštně zakníkne při následném doteku. Z mého nitra naopak zamručí. Čekám její odtažení, útěk, leknutí. Přesně taková reakce by byla logická, ale ona se ke mně přitiskne víc. Ruce na zátylku mě zmáčknou a následně mi vjedou do vlasů. Pevně mě svírá a u toho sedá do klína. Omotá kolem mě nohy. Další hlasité zakňučení z ní vyjde ve chvíli, kdy se obnaženým tělem přitiskne k mé hrudi. Prohloubí polibek. Ničí mě jím. Nikdy jsem líbání zrovna dvakrát nemusel. Klára o podobné projevy náklonnosti také nijak extra nestála. Ale nyní mě zachvacuje pocit, že mi její rty proplouvají přes celé tělo snad až někam hluboko do duše. Cítím ji všude.
Stisk na mé hlavě povolí. Teď se odtáhne, napadne mě. Chci se k ní ještě naposledy přitisknout. Aspoň jednou, než si uvědomí, co přesně děláme, a s odporem, možná i s hrůzou, uteče. Ruce jí vpletu do vlasů a přivinu si ji k sobě co nejblíž.
Nadskočím při nečekaném doteku rukou. Najednou mi přetahuje tričko přes hlavu. Nevěřím jejímu odhodlanému pohledu. Znovu vyhledá mé rty. Tvrdě mě políbí, úplně jinak než před chvílí. Chci něco říct, zastavit ji, ale mé nitro protesty nedovoluje. Nezmohu proti jejímu počínání vůbec nic. Část, která křičí DOST, upadne do zapomnění. Naopak ta, která vříská radostí a popohání mě dál, nejde přeslechnout. O to více se rozkřičí, když mi začne stahovat kalhoty. Měl jsem ji zastavit mnohem dřív, ale jak? Teď už není cesty zpět. Mé nitro jásá, když se nadzvednu a nechám ji mě vysvléknout. Ani u této činnosti neodpojí své rty od mých.
Možná kdyby to udělala a já se mohl v klidu nadechnout, kdyby nebyla tak blízko, asi bych naši situaci vnímal jinak. Možná bych se odhodlal a zastavil nevyhnutelné… anebo bych se k ní znovu rychle vrátil.