kupé, které teď sdílela se svým potenciálním přítelem (ten kluk s kučeravou kšticí tmavých blond vlasů byl fanoušek do nadpřirozena, což se Evě příliš nezamlouvalo). Pohodlně usazená, mírně netečná, možná dokonce romanticky smýšlející, přemítavě sledovala míjející noční krajinu, která v nezvykle jasném příšeří působila podivuhodně a přízračně. Jak jinak bys chtěla čerpat múzu, když ne ze svých vlastních zážitků, ha?! Raději se rychle vzpamatuj a vrať se zpátky do přítomnosti a zkus už konečně trochu…
„… žít.“
„Cože? Promiň, co jsi říkal?“ zeptala se zpitoměle.
„Řekl jsem, že si s tebou nedovedu představit žít. Jsi pořád duchem nepřítomná.“
„Promiň, já jen… přemýšlela jsem.“
„Ty pořád jenom přemejšlíš,“ obořil se na ni. „Nejsem zvyklej, aby mě holka ignorovala. Jiná by mi lízala podrážky, abych si s ní vyšel. Uvědomuješ si to?“
„Řekla jsem promiň.“
Otakar Sochor si musel v duchu přiznat, že si dnešní večer představoval jinak. Ve škole se vsadil, že tu holku pozve do kina a ještě téhož večera se spolu projdou po nebíčku lásky. Jenomže ona byla pořád v jiném světě. Mluvil na ni, ale ona nevnímala. Však jemu se ji podaří zkrotit. Pro něho žádná klisna nebyla dost divoká, protože on, Ota Sochor, měl neochvějné praktiky („Prozradím ti drobné tajemství, kamaráde, pokud mi ta svinská čubka dneska večer nedá, budu si ji muset vzít sám,“ nebo: „Medicínu studuju jenom proto, abych mohl vyšetřovat pacientky na pitevně. Ty totiž nemaj ve zvyku odmlouvat, už to chápeš, kámo?“ nebo: „V divadle života máme každej svoji roli, kamaráde, ty mi budeš psát domácí úkoly a semestrální práce a já dohlídnu, aby ti zůstaly všechny tvoje končetiny, co ty na to?“ nebo: „Ta Regan MacNeilová by stála za hřích… Kdybych byl exorcista já, nejdřív bych jí naplácal, teprv pak bych začal s vymítáním.“).
„… každej říká, že moje milovaná Praha je džungle zalitá betonem,“ řekl a ušklíbl se. „Já pro změnu říkám, že venkov a všechno to zelený, co roste kolem Brna, je smradlavý a zapařený jako rozkrok matky Terezy.“
„Mně se zdejší krajina moc libí,“ odvětila mile. „Ale abych byla
upřímná, tuhle část venkova neznám. Jsem v Brně na koleji, stejně jako ty. Vlakem takřka vůbec necestuji. Všude, kam potřebuji, se dostanu na kole či pěšky.“
„Pff!“ Jeho reakce byla ale sotva slyšitelná, takže ji Eva skoro nepostřehla.
Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho, doprovázené zvukem kolejnic, jenž se dunivě ozýval zpod vibrující podlahy.
… Tadum–tadum… tadum–tadum… tadum–
Chtěla se ho zeptat na jejich společnou almu mater, proč se rozhodl studovat medicínu stejně jako ona, ale usoudila, i když si jen zčásti byla jistá smyslem svého úsudku, že bude lepší být zticha. Rozpačitě se kousla do rtu a věnovala pohled venkovní temnotě, která na tuhle noční hodinu byla překvapivě šerá.
Smysl tvého života je jasný, to přece víme všichni. Studuješ, abys pomáhala lidem. On pravděpodobně studuje, aby konečně pochopil, co se děje s mouchou, když jí utrhává křídla.
Přestaň o něm přemýšlet, jako by byl doktor Mengele. Byť je trochu zhýralý a má nepatřičné komentáře… to neznamená, že nemůžeš potlačit soudnost a dát mu šanci. Vždyť nejlepším zdrojem pro čerpání inspirace by měly být autorovy dosavadní zážitky, ne?
Dobře, vezměme to popořadě, drahá Múzo. Jak by romantickou scénu ve vlaku napsala Rosamunde Pilcher?
Ale kristepane! Nemyslíš to vážně, že ne? oponovala její Múza.
Ale ano, drahá Múzo, myslím to smrtelně vážně. Zamysli se nad tím. Máme tu jednoduchý scénář: Páteční večer, kdy si dva mladí studenti medicíny vyrazí na rande. Ona nesnáší horory, zatímco on je k smrti miluje. On projeví „prozíravé myšlení“ (psáno v uvozovkách) a pozve ji na film do kina, který promítají v sousedním městě. Film s názvem Exorcista, klasika všech klasik – sice to není zrovna romantika, ale když si dívka dá prsty přes oči, nějak to zvládne ustát.
Začni už konečně trochu žít! ozvala se znovu její Múza.
Dobře, dobře, teď už ale vážně: Teorie tvůrčího psaní vybízí autora k čemu? Přece k hledání souvislostí. Ona, neposkvrněná prostopášností a čistá jako lilie, a on, sebejistý princ, co vysvobodí princeznu z prokleté věže jménem Tvůrčí krize. Po cestě zpátky vlakem domů se nechá naše románová princezna pozvat někam na jídlo. V restauraci
by snad mohl proběhnout první letmý kontakt – vzájemný pohled do očí, jemné dotyky prstů. Vypadá to jako slušný začátek příběhu. Pokud však nenastane nějaká nepříjemnost, nazvěme to: „Dokonale promyšlená zápletka slečny Millerové“. Přiznej si to, Evo, na světě nemůže být situace, která by tvé čtenáře dost překvapila.
Náhle Evě Millerové zmizel úsměv ze rtů. Pocítila zvláštní šimrání ve střevech. Sotva si uvědomovala, že s ní Ota Sochor mluví, uchopila kabelku za popruh a chystala se vstát.
„Stalo se něco?“ zeptal se.
A už je to tady. Naše románová hrdinka má první problém.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ hlesla.
Pokývl hlavou. „Klidně.“
„Pochopila jsem, že máš přehled o filmech. Znáš nějaký, ve kterých se střídají žánry?“
Zřejmě z nadšení, že Eva projevila konečně první zájem o film, se Ota Sochor usmál, příjemně.
„Já osobně miluju Parazita,“ řekl. „Je to asijskej film, kterej začíná jako komedie, pak se změní v napínavej thriller a nakonec to skončí jako krvavej horor.“
Přesně tohle je můj případ. Začíná to celkem dobře, ale nebyla bych to já, kdyby se opět něco nepokazilo. Příště si dvakrát rozmyslím, než před odchodem na rande zhltnu tři dny staré burrito.
„Aha… dobře. Omluv mě, musím si odskočit.“
„Ale…“
Víc už neslyšela, protože již nebyla v kupé, ale na chodbě, a pomalu šla – ne, teď už skoro běžela – na toaletu. Doklusala až do nástupního meziprostoru a chytila za kliku dveří. Horečně s ní zacloumala. Dveře od toalety však byly zamčené. Že by obsazeno?
„Jízdenku, prosím,“ ozvala se zavalitá paní průvodčí v tmavě modrém pracovním stejnokroji. Vstoupila do nástupního meziprostoru společně s Evou, která si jí zprvu nevšimla, jak byla zabraná do snahy dostat se včas ke svému cíli.
„Ale ovšem…, jistě,“ odpověděla Eva neklidným, rozechvělým hlasem a začala se přehrabovat v kabelce. Nahmatala rtěnku, zrcátko, kapesníčky, šminky, blok s nápisem MOJE ŽHAVÁ