Zrychlením sedm Gé jsem nás poslal dvacet kilometrů nad to, co zbylo z města.
„Neletíme do vesmíru?“ Ema mi stála tradičně po pravé ruce.
„Letíme, ale když už jsme tady, doplníme zásoby. Chce někdo něco konkrétního?“ Zamířil jsem nad hlavní město. Ve Francisovi to trvalo asi dvacet vteřin.
„No. Vlastně ano,“ objevil se na můstku Akim v doprovodu vojáků, kteří jsou pod Eminým velením.
A tak jsme si udělali ještě několik zastávek a nabrali spoustu lidí a zásob. Byl to od Akima dobrý nápad. Vyzvedávat další lidi mě nenapadlo. Nejspíš proto, že jsem trochu sobec.
Ztěžkli jsme nákladem o několik desítek tun, ale co je to pro Francise.
Nastavil jsem kurz a jen tak zlehka ťukl v myšlenkách do Irmy, jestli je všechno v pořádku.
Bylo.
Stejně jsem se s jejím používáním zařekl.
Vystřelili jsme z planety obrovskou rychlostí, aby nás vesmírné lodě Země nemohly sestřelit. Cestou jsme nabrali nějaký neopatrný satelit, který se nám dostal před příď, a zmizeli daleko za měsícem směrem k Marsu.
Přesně, jak jsem předpokládal. Dálkové senzory mi potvrdily mohutnou vlnu výbuchů po celé planetě Zemi hned, jak jsme opustili její atmosféru.
„Nestihli jste to, hajzlové,“ drtil jsem skrze křečovitě sevřené čelisti.
Koukal jsem z vyhlídkové paluby skrze prosklenou stěnu na červenou krajinu Marsu.
„Co bude teď?“ položila mi snadnou otázku Ema, která se ode mě už tradičně nehnula na krok.
„Teď? Vrátíme jim to.“
„Lidem?“
„Všem, kdo si to zaslouží.“
Přejela mi rukou po hrudi a nahmatala několik ještě nezahojených ran. „Měla jsem tam jít s tebou.“
Chytl jsem ji a zkusil rukou rozcuchat ježka. „Teď máš druhou šanci.“
Zavládlo ticho.
„Hana je v pohodě?“ zeptal jsem se.
Vyškubla svou ruku z mé a zkřížila si je na prsou. „Budeš něco dělat, nebo mi budeš dál čumět na kozy?!“ Šibalsky se usmála.
„Dal bych si kafe.“