Kupodivu jako první praskne protější stěna. Prasklinou do kuchyně stříká voda. Ne, nemůžu to mít rychlé, budu muset sledovat, jak se hladina nebezpečně zvedá, a trpět nekonečným strachem. Zběsile dýchám, i když ze vzduchu, ve kterém chybí kyslík, nemám téměř žádný prospěch. Točí se mi hlava a jdou na mě mdloby. Jako bych snad mohl mít to štěstí a omdlít! Co bych za to dal! Popadne mě zoufalství.
Hladina stoupá tak rychle, že záhy musím šlapat vodu. Nakonec mě natlačí na stěnu proti dveřím, která je nyní spíš stropem. Naposledy se zhluboka nadechnu, než voda zcela zatopí místnost. Cítím ale, že se tlak snižuje. Takže sedmdesát minut… Smiřuji se s tou nejhorší variantou.
Dech nezvládnu zadržovat moc dlouho. Plíce mě nakonec donutí nasát vodu. Příšerně to řeže. Nádech mi pochopitelně nedodá potřebný kyslík a mé tělo zareaguje tak, že se dostane do velmi bolestivé křeče.
Nadechuji se a vydechuji, ale stále nasávám jen vodu. Panikařím. Je to příšerný pocit. Ne tolik bolestivý jako jiné předtím, křeč smíchaná s panikou je spíš až moc děsivá. Marně dychtím po kyslíku. V životě jsem si nikdy nic nepřál víc než nyní ‒ aspoň jeden nádech!
Vědomí, že takto jednoduchou věc, kterou jsem považoval za běžnou, už nikdy nedostanu, ještě zesiluje mé zoufalství. Mrskám sebou ve vodě, v níž je jak veškeré kovové úpění lodi, tak mé vlastní volání slyšet mnohem hlasitěji. Přeji si, abych se z toho dostal. Aby topení skončilo. Jenom jeden nádech vzduchu, prosím!
Po chvíli si raději přeji, abych se už utopil. Abych umřel a nebyl. Tohle je strašné!
Zkouším se přivést do hibernace, ale to není možné. Ne, prostě musím být celou dobu při vědomí. Jsem za to naštvaný. Topení mi připadá nekonečné.
Až po dlouhých minutách se trochu uklidním. Nejspíš proto, že mi prostě dochází síly. Křeč mě pořád ochromuje. Už sebou nemrskám, jen se nehybně vznáším v zatopené místnosti. Oči mě pálí ze slané vody, ale nehodlám je zavřít. Ještě ne. To slabé světýlko, které vyzařuje můj obojek, ubírá celé situaci na hrůzostrašnosti.
Autonomní buňky… Jak vlastně fungují? Vystačí si bez kyslíku nejmíň desetkrát déle než obyčejné lidské. Umí se efektivně zacelovat,
zálohovat, když jsou na pokraji zhroucení, podporují funkci neuronů, aby byl pomocník co nejdéle při vědomí… Zasrané autonomní buňky!
Přibližně hodinu od zaplavení místnosti si všimnu, že záře obojku slábne. Chvíli trvá, než mi dojde, že to nezhasíná obojek, ale zatmívá se mi před očima. Chci, aby mě tma pohltila. Navždy. Přeji si konec…
Najednou ležím na zádech a vykašlávám vodu. Hodně vody. Uvolní se mi místo v plicích a naštěstí se mi tam dostane vzduch. Nádech, ve který jsem už ani nevěřil, je tak slastný! I další a ten následující. Doširoka se usmívám a jsem hodně rád. Jen jsem příliš vysílený na to, abych zvládl otevřít oči nebo se pohnout, takže dál jenom kašlu, nemůžu se nabažit vzduchu a usmívám se.
Zaslechnu hlasy mužů nade mnou. Je jich odhadem deset. Ale mluví řečí, které nerozumím. Do vzpomínek nám nenahráli znalost cizích jazyků. K čemu by pomocníkům bylo rozumět cizincům? Naše země je striktně skrytá před okolním světem a ostatní o nás vlastně ani nevědí. Ano, naši občané čerpají technické vědomosti a produkty, dokonce i muziku, filmy a další umění z okolí, ale nic se nesmí dostat „ven“.
Někdo mě poplácá po tváři, ale já se nepřestávám usmívat a plnými doušky hltat blahodárný vzduch. Dokonce vnímám, jak mě hřeje slunce. Tolik mi chybělo.
Otevřu oči a zamžourám na postavy nad sebou. Jsem hodně oslněný, asi jako při svém vzniku před necelými dvěma lety, neboť jsem si v přítmí kuchyně od světla naprosto odvykl.
Muži na mě mluví. Zní, jako by byli rádi, že jsem se probral. Posadí mě a opřou o stěžeň. Ještě se rozkoukávám, ale už si je zvládnu trochu prohlédnout. Jsou to běloši. U nás mají všichni občané tmavou pleť, takže tito chlapi jsou buď samí pomocníci, nebo… jsem se opravdu dostal do jiné země. V takovém případě se musím okamžitě vrátit, nesmím s nikým mluvit a musím dělat, že jsem za hranicemi nikdy nebyl. A pokud toto nelze učinit, pak mám co nejrychleji vyhledat smrt, abych svoji vlast náhodou neprozradil.
Muži, kteří mě nejspíš i s lodí vyzvedli ze dna moře, vypadají jako piráti ze zahraničních filmů ‒ mají na sobě kožené kalhoty, lněné košile, jsou špinaví a jejich módní styl odhaduji na osmnácté
století. Dokonce mají historické pistole a šavle. Rozhlédnu se po lodi. Je dřevěná s propracovanými vyřezávanými detaily. Napadne mě, že jsem se nějak propadl v čase nebo se objevil v neznámé krajině, kde jsou lidé ještě takhle zaostalí.
„Iseviá totopíó?“ Nějak takhle zněla jejich otázka.
„Promiňte, vážně nerozumím, na co se ptáte, pane,“ řeknu ve svém jazyce a pokrčím rameny.
Zopakují ji hlasitěji, jako by mysleli, že to pomůže mému porozumění. U toho ukazují kamsi za mě. Mírně se nadzvednu a uvidím, že jejich dřevěná loď táhne na laně mou výletní.
„Ano, na té lodi jsem plul, než se potopila, pane,“ řeknu.
„Itankáto potonero hinenkamš jineró, postaboruš bisteviosi?“
Rozhodnu se použít cizí pojem, který znám. Byl oblíben Annou, mou paní. „Sorry, pane.“
„Sorry!“ opakují po mně a smějí se. Tomuto slovu nejspíš rozumí.
Usměji se, neboť mám radost, že se naše komunikace někam posouvá.
To je ale pohorší. Jeden vytáhne šavli, namíří ji na mě a zlostně přecedí přes zuby cosi jako: „Miňjelás, kafepanistola!“
Já se však nepřestávám usmívat.
„Jestli mě chcete usmrtit, budete mi muset přetnout míchu, pane,“ předkloním se, abych byl dál od stěžně. U toho ukazuji na svůj krk nad obojkem. „Ale raději mi hlavu usekněte úplně, abyste měli jistotu.“
Další vytáhnou šavle a prohlíží si mě. Nejspíš pochopili, že bude lepší mě rozsekat na kousky. Vzpomenu si, co se se společníky děje, když se jim přetne mícha, a při té představě se rozesměji.
„Jen vás ještě varuji, že sebou budu pěkně mrskat, až mě setnete, pánové.“
„Ovilakas, jeláje komomenaftó!“ vrtí hlavami.
Nepřestávám se smát. Jejich zmatenost mi přijde roztomilá.
„Kjůt,“ řeknu druhé cizí slovo, které znám.
Tomu nejspíš také rozumí, ale nechápou, co jsem tím chtěl říct. Uvědomím si, že je seru. Zalíbí se mi srát lidi.
„Tak já si sednu jinak, pánové, ať mě máte z vhodnějšího úhlu,“ řeknu, popolezu a posadím se na paty. „Je to takhle lepší?“
Pořád mluví. Jeden mě chytne za vlasy a předkloní mi hlavu.