„To nevadí, pozveme zas maskérku
ovci, aby s vámi udělala to, co při natáčení,“ řekl manažer. „A nezapomeňte i děsivě mluvit.“
„Ale to přece nejde,“ vykulil vlk oči. „Vždyť takoví nejsme!“
„Však vy to zvládnete,“ odsekl křeček.
„No, to jsem zvědav,“ utrousil pro sebe krokodýl a odešel si raději do kuchyně pro limonádu.
Krtkův pořad se vysílal v přímém přenosu. Členové kapely byli pořádně nervózní. Nechtěli to sice přiznat, ale myšlenka, že najednou vypadají jako strašidla, se jim náhle zamlouvala.
Jenže kromě nich znervózněl také krtek. Když totiž vešel do zákulisí a spatřil nalíčené hudebníky, tolik se jich polekal, že utekl do své šatny a nechtěl vylézt.
„Neboj, je to jenom jako,“ volal na něj
přes dveře křeček. Nakonec ho přesvědčil, aby vyšel ven a stoupl si před kameru.
„Vá-vá-vážení p-přátelé,“ zadrhával se vystrašený krtek na začátku přenosu. „Pp-přivít-tejte The-the P-p-predators.“
Kapela vešla před kameru a mračila se a zubila na všechny strany.
„V-v-vypadáte z-zle, ch-ch-chlapci,“ pokusil se moderátor o vtip.
„Chááá,“ začal vlk a chtěl pokračovat. Lepenka mu ale znemožňovala cokoliv pořádně vyslovit, a tak ze sebe místo souvislé řeči vydal jenom další: „Chááá!“ Následovalo: „Úúú! Ííí!“ A co krtka rozklepalo nejvíce, bylo táhlé: „Éééhíííjéééóóó!“
Televize odvysílala strašidelný videoklip ze staré továrny. Potom se na obrazovce znovu objevil rozklepaný moderátor vedle hudebníků se strnulými úšklebky. Všichni napjatě čekali na telefonické ohlasy diváků.
