„Robert dokáže být velmi okouzlující, Starlett. Ale dej si na něj pozor. Není pravda, že by byl natolik pracovně vytížen, aby nemohl přijet.“ Aha, takže jsem se nemýlila, když jsem si myslela, že o mě nestojí. „To já ho pokaždé přesvědčila, aby nejezdil,“ dodá tiše a upře pohled k zemi.
Zamračím se. „Cože? Ale proč?“ prsknu vztekle a vytrhnu jí ruce ze sevření. Čekala bych všechno, ale tohle… to ne.
Ariadné zvedne oči, jsou plné slz. „To ti nemohu prozradit. Jen mi prosím věř, že ti chci pomoct.“
Tentokrát jsem to já, kdo pevně semkne rty a vystrčí bradu vpřed. „Proč bych měla věřit právě vám, matko? Roky jste mi bránila poznat otce. Když dovolíte, udělám si vlastní názor,“ syknu, otočím se na podpatku a bez rozloučení se vydám zpět do zámku. Vztekle při tom funím a vidím rudě.
Mám pocit, že květiny kolem jsou najednou větší a natahují se směrem ke mně, jako by mě chtěly vtáhnout k sobě do té změti zeleně a trnů. Jejich barvy jsou sytější, stonky zelenější a mě v hrudi začíná pálit dobře známá bolest. Zvolním a klidním dech, opřu se o zdobený podstavec jedné ze zahradních soch, a teprve když jsem si úplně jistá, že dokážu dojít až do svého pokoje, aniž bych dostala záchvat, se odvážím vykročit znovu vpřed.
98
KA ITOLA 13
„Moc ti to sluší,“ řekne polohlasem Madeleine, když Heidi upevní vlásenkou poslední pramen mých dlouhých vlasů do složitého účesu. I mně se překvapivě od Elizavet dostalo té pocty, že mi bude uspořádán rozlučkový večírek ve velkém stylu. Vždycky když sklopím víčka, vidím před sebou Ambřiny uslzené oči a nerada to přiznávám, ale jejich jasně modrý odstín se obvykle vpíjí do barvy matčiných zelených panenek. V noci se mi o nich zdá. Nejen o nich, ale taky o těch dětech, jejich matkách a opáleném hubeném chlapci, který voní senem a slámou. Když pak ráno vyběhnu s Bertou po boku do zahrad, mám pocit, že po mně rostliny chňapají a snaží se mi z plic vysát veškerý vzduch, možná proto se teď na Mad jen unaveně usměju. Jsem vyčerpaná. Mám strach. Hrozný strach.
Takový ten sžíravý druh strachu, co člověka svírá na plicích a nedovolí mu dýchat, ale zároveň ho nutí se znovu nadechnout z hrůzy, že příště už na to nebude mít sílu. Je to strach ze strachu. Běs. Noční můra, ze které se nemůžete probudit. Pocit, že se řítíte přímo do propasti,
99
křičíte, ječíte, kopete nohama a máváte rukama, ale na její dno pořád ještě nedohlédnete a vlastně nevíte, jestli se radovat, že jste pořád ještě naživu, nebo plakat, protože až ho uvidíte, s jistotou zemřete. Neexistuje naděje, ale ani beznaděj. Je to takový ten nijaký stav, který nikdo skutečně a oprávněně nešťastný nemůže nikdy pochopit. A šťastlivec by řekl, že to je jen přechodná hysterie, že to přejde. Doufám, že to přejde, jinak zešílím!
„Ach, Star, bude se mi po tobě tolik stýskat!“ vyhrkne najednou Madeleine a prudce mě zezadu obejme kolem ramen, až se mi úzký rudý živůtek nakrabatí.
„Mně přece taky,“ šeptnu a zadívám se na náš odraz v oválném zrcadle. I Mad to dnes moc sluší, jasně růžové hedvábné šaty s hlubokým výstřihem a dlouhými rukávy umocňují její křehkost a zranitelnost. Jestli minule vypadala jako princezna, teď je jako víla s korunkou spletených zlatých vlasů, do nichž má vetkány drobné světle růžové kvítky a perličky. Heidi odvedla opravdu dobrou práci. Tak jako vždycky. Pohledem najdu v zrcadle její oči. Lesknou se slzami.
„Bylo mi ctí vám sloužit, slečno,“ šeptne přiškrceným hlasem a popotáhne. Smutně se na ni usměju. Vím, že bych jí měla říct něco hezkého, ale v krku mám obrovský knedlík. Nechci odtud odejít. Roky v Belvederu, přestože byl jen jistým druhem vězení, patřily zatím k těm nejhezčím v mém životě. Dojemnou atmosféru náhle naruší čísi zaklepání a já jsem za to vděčná. Ještě nejsem na loučení připravená. Ještě ne.
„Vstupte,“ řekne Mad poté, co se napřímí a urovná si šaty. Na pečlivě nalíčených řasách se jí jako drahokamy lesknou drobné kapičky čerstvě prolitých slz.
„Přišla jsem si pro oslavenkyni,“ oznámí Elizavet a zářivě se usmívá. Její objemné plesové šaty mají černou barvu, jinou si vzít ani nemůže. Výsadou pro ni vlastně je už fakt, že nemusí mít standardní uniformu s bílým límečkem. Je to škoda, protože její zlatavá pleť by daleko víc vynikla v kombinaci s purpurovou nebo vínovou barvou. Beztak je to hloupé pravidlo. Každý by se měl oblékat tak, jak se cítí nejlépe, ne jak mu velí protokol.
„Jste připravená, slečno Starlett?“ osloví mě stejnou zdrobnělinou jako matka.
100
Ukázka elektronické knihy
