mi sjela noha po mokrým kořeni a kotník se mi v nízký tenisce podlomil. Já šla k zemi za ním. „Zmetku zákeřnej mstivej!“ ulevila jsem si skrze zuby zaťatý bolestí a vstala, abych mohla pokračovat dál. S každým krokem moje tempo klesalo, o běhu už se nedalo mluvit. Terén se zvedal a kotník bolel. Ale už to nebylo daleko, snad jen posledních pár set metrů, nanejvýš kilometr. Ale tvářil se jak deset. Neustále jsem klopýtala, padala, válela se v blátě. Hlava mi jela na plný obrátky a můj policajtskej mozek nedokázal zastavit. Napadaly mě další a další a čím dál hrůznější věci. Co když ji ven někdo vylákal?
Chce jí někdo ublížit? Nebo už to udělal? To se stalo, když mi křičela do ucha?
Prodírala jsem se hustým maliním podél silnice, protože stezka byla v některých úsecích po těžbě dřeva tak zdevastovaná, že spíš přestala existovat. Ze shora bylo slyšet auto. Jelo rychle. Hodně rychle. Pro jistotu jsem uskočila víc do křoví. Zakrátko olízly asfalt světlomety a ze zatáčky se vynořilo postarší empévéčko. Minulo mě. Kam tak pospíchalo? Co když byla Kája v něm? A jestli jo, dobrovolně, nebo proti svojí vůli?
Jenže to byly všecko dohady. Jediný, co jsem věděla na tuty, bylo, že v okamžiku, kdy mi Kája volala, byla na Výhledech. Moje nohy automaticky šlapaly dál. Zbejvala poslední zatáčka. Za ní už by se mi měl otevřít výhled na památník, na monumentální sochu chodskýho barda. A na co ještě? Co tam uvidím? Zrychlila jsem. Další auto. Baar stál tam, co vždycky, a na první pohled bylo všechno v pořádku, nikde nikdo. Nic podezřelýho. Až když jsem se dobelhala blíž, všimla jsem si na jedný z laviček Kájinýho oblečení. A batohu. A na podstavci drahýho Jindřicha byl rozloženej čajovej servis. A hned na to… Památník stojí na mírným zatravněným kopečku, v létě vypadá, jako kdyby ho někdo zapíchnul do mechu. Pod kopečkem je štěrková cesta. A na tý cestě seděla Kája. V plavkách, na nohou žabky a v ruce sluneční brejle. Jednu nohu nataženou před sebou, druhou pokrčenou a hlavu v dlaních. Na kraji trávníku kupička toho, co zřejmě bejval její mobil.
Přemohla jsem bolest a vrhla se k ní, kolenama do štěrku, ale bylo mi to fuk. „Cos tady sakra vyváděla, ty blázne? Co se ti stalo?“
Polekaně zvedla hlavu, zřejmě si mě doteď nevšimla. „Já jsem jenom,“ začala, ale pak se na mě zadívala. „A co se stalo tobě?“ Koutky úst jí nejdřív jenom pocukávaly nahoru, vzápětí ale vyprskla smíchy. Já hned po ní. Pomalu přestávalo pršet.
O čtvrt hodiny a jeden telefonát později si to do kopce přihasilo další auto, načež s mocným skřípěním brzd zastavilo opodál před kioskem. Honza se hned vyřítil směrem k nám. Kousek před náma se ale zarazil, ruce si vrazil do vlasů, zakousnul se do vlastního rtu a bylo vidět, že to potřebuje rozdejchat. Fakt na nás musel bejt rozkošnej pohled. Opíraly jsme se jedna o druhou. Já v roztrhanejch hadrech a od culíku po špičky tenisek od bláta. Dodrbaná od malin. Kája stále v plavkách, přes který jsem jí jenom navlíkla bundu, okolo pasu svetr, kterej od vody uchránila jen ledabyle přehozená nepromokavá bunda. Nacucaný kalhoty jsme přes pochroumanou nohu nedostaly. Botu měla ze stejnýho důvodu jenom jednu. Na levou nohu se nemohla postavit a na tváři měla rudej šlic, jak slítla z piedestalu. Doslova, a trochu i metaforicky. A v batohu nám cinkalo čajový nádobí. Jo, slečinka musela nutně popít čaj s místním velikánem. V noci. V dešti. V plavkách. Doufala jsem, že aspoň nasbírá hromady lajků.
Honza nás obě zčíhnul kritickým pohledem, poobjímal a ujistil se, že jsme neutrpěly žádnou vážnější újmu.
„Ty, Honzo,“ upoutala jsem jeho pozornost, když už Kája seděla uvelebená v relativním pohodlí a teple jeho auta, „já s tebou potřebuju mluvit.“ Bylo mi totiž jasný, že dál to v sobě dusit nedokážu. Musela jsem mu říct, že to všechno vím.
Muselo to ven. Nechtěla jsem dál jenom pasivně čekat, kdy to přijde.
„To já s tebou asi taky. Chci slyšet, co se tu stalo, všechno. Ale nejdřív asi pojedeme domů, ne?“
„Ne, dej mi chvilku, tohle fakt nepočká.“ Už ne.
Honza svraštil obočí, až se mu u kořene nosu udělala hluboká vráska ve tvaru obráceného L. „Dobře, tak teda povídej. Co máš na srdci?“
Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a zase vydechla. A pak rychle hlavou do zdi. „Nemůžu si tě vzít.“
„Cože?“
„Nemůžu si tě vzít, Honzo, prostě nemůžu.“
Rozesmál se. Ne, to by vlastně nebylo přesný. On se normálně začal chechtat jako magor. „Tak to je fakt dobrý, s tebou se člověk vážně nenudí. Jseš pravděpodobně jediná ženská, která odpálkovala chlapa s žádostí o ruku ještě dřív, než se stačil vyslovit. Jak jsi to vlastně zjistila?“
V tu chvíli jsem musela bejt rudá i pod tím nánosem bláta, oči zapíchnutý ke špičkám svejch zaprasenejch bot. „Chtěla jsem si půjčit tvůj svetr a vypadla na mě krabička s prstýnkem.“
„Co se dá dělat. Tak holt ještě počkám,“ vypravil ze sebe přes doznívající smích a hned vzápětí se natahoval pro pusu.
Jenže já ho odstrčila. „Ne, ty to nechápeš.“
„Co nechápu?“ To už i on začínal vážnět.
„Já vím, proč si mě chceš vzít.“
„Aha?“
„Ale to prostě nejde!“
„Co nejde?! Sakra Adriano, o čem to mluvíš?“
„Ty chceš děti, já to vím. Nejsem blbá. Vidím, jak se koukáš na Helču, jak jsi z toho mimina celej rozněžnělej. A taky vidím, jak koukáš na bráchu, závidíš mu. Došlo mi to, jasný? Chceš si mě vzít, protože jsi správňák. Nejdřív svatba, potom děti!“ Vychrlila jsem to ze sebe div ne na jeden nádech a pak čekala na reakci.