„Vidíš, to mi nedošlo.“
„Navíc já nejsem anděl,“ zavrčel Baltazar.
„Detaily!“ máchl rukou Slávek. „Tak proč jsi tady?“
V tu ránu Baltazar schlípl a svěsil hlavu do dlaní.
„Vzpomínáš na ty dvě holky, jak jsme je potkali onehdy v hospodě? Zrzka s kámoškou, jo, jak se ti líbila, ta mrňavá snědá. Vystartoval jsem po ní…“
„Po té kámošce?“ podivil se Slávek a vstal, aby podal připravené kávy.
„Jasně že ne. Zabouchl jsem se do Violy. Ale fakt totálně, normálně bych nevěřil, že je něco takovýho vůbec možný. Zdá se mi o ní. Pořád na ni myslím. Nesoustředím se na nic, co dělám. Jenže ona... dělá děsný drahuny.“
Slávek pozorně naslouchal zmatený popis Baltazarova vztahu – nevztahu. Sám děti neměl a toto podivné stvoření nějakým nepochopitelným způsobem onu prázdnotu vyplnilo.
„Dobře, co ode mě chceš slyšet? Zcela zjevně tě zas tak nežere. Zeptal ses jí, jestli někoho má? Stojí vůbec za tu námahu?“
„Myslím, že je sama,“ uvažoval zkroušený Baltazar. „Na tu party dorazila bez doprovodu. Jak mám vědět, jestli za tu námahu stojí, když ji vůbec neznám? Ale abych ji mohl poznat, musím s ní randit. Jenže to se mi právě vůbec nedaří nastartovat. Víš co, mně chybí elementární zkušenosti.“
„Ale jdi! Vždyť už tu strašíš skoro deset let. Co jsi celou dobu dělal? Já měl pocit, promiň, že to zase vytahuju, že máš přítele, něco tajnýho, za co se stydíš. Občas jsi vypadal fakticky provinile, ale na druhou stranu jsem tě nikdy s nikým nenačapal. Ne že bych se snažil,“ dodal skoro omluvně.
Baltazarovi se zatmělo před očima, ale velice rychle hrozící katastrofu odpálkoval: „Provinile přece vypadáš, když si ho honíš sám. Víš moc dobře, jak to s těmi zkušenostmi myslím. Normální lidi začínají s námluvami ve školce. Na střední prožívají hotové orgie a získávají to nejdůležitější vzdělání do
života, a tím nemyslím chemické vzorce a pravidla pravopisu. Jenže já o tohle všechno přišel. Očekávám od tebe nějaký rychlokurz, jak to nezvorat.“
Slávek byl rozložitý chlap, za pultem lékárny vypadal jako medvěd, který zabloudil cestou z lesa. Na tváři mu rašilo husté strniště a nakrátko ostříhané tuhé vlasy trčely do všech stran.
Rozvážně dopil kávu a promluvil za hodnou chvíli: „V tomto směru ti neporadím. Jsem už dlouho ženatý, v holkách se nevyznám, tím méně v těch dnešních. Kolik bys odhadoval, že je mi let?“
„Pětačtyřicet?“ střelil Baltazar od boku.
Slávek položil hrnek na stůl.
„Ano, pětačtyřicet. A už hodně dlouho. Žádná mateřská školka, žádná střední. Kvituju s povděkem, že nejsi na kluky a jsem tím pádem před tebou v bezpečí, ale s Violou ti neporadím. Každý kouč mezilidských vztahů na tebe blije, že máš následovat své srdce a věřit intuici. Já jsem přesně tohle udělal a teď žiju s čarodějnicí. Ujišťuju tě, kdyby to bylo možné, už dávno bych ji pustil k vodě. Takový svazek není žádný med, milej zlatej.“
„Jak jste se seznámili?“ zeptal se Baltazar tiše.
„To nechceš vědět, věř mi.“
Exdémon zíral na vlkodlaka a několikrát polkl.
„No, vlastně by se mi tvoje zkušenosti mohly hodit. Co když Viola není obyčejná ženská? Nechci si nabrnknout nějakou potvoru. Jak to poznám? A za další, co když takové podivínky přitahuju, protože jsem taky zvláštní?“
„Co je Tamara zač, jsi poznal takhle rychle.“ Slávek luskl prsty. „Podle mého je Viola prachobyčejná smrtelnice. Kdo ví, jestli se ti nevyhýbá právě proto, že čuje čertovinu. Sorry, kámo, říkám věci, jak se jeví. Jestli o ni opravdu stojíš, tak se víc snaž. Ale dávej bacha. Jeden zoufalej chlap je na tenhle kamaráčoft až až.“
Baltazar opouštěl lékárnu se zavíračkou. Dnes se pracovním povinnostem moc nevěnoval, ostatně stejně jako včera
a jako posledních čtrnáct dní. Jakože by to měl hodně rychle napravit, protože Tamara a její úkol.
V průběhu party na lodi hodil řeč s maníkem, který se staral o pohoštění, a zjistil zajímavé věci. Že šéfkuchař Ronald, který na večírku bohužel nebyl přítomen, před nedávnem obměnil téměř všechny recepty, momentálně v kuchyni dočista kouzlí a jeho výtvory mají podivuhodné účinky.
Bylo by dobré, kdyby se došel podívat do jejich centrály v Bubenči, třeba bude mít kliku a na něco natrefí. Nutně totiž potřeboval splnit Tamařinu podmínku už jenom proto, aby dala Viole pokoj. Zatím nejspíš vůbec netuší o Baltazarově novém objevu, ale tento stav nebude trvat věčně. A kdyby Viole ublížila… V chůzi sevřel ruce v pěst. Tak by ji prostě zabil. Nebo se o to aspoň pokusil, abychom se víc přiblížili skutečným možnostem.
Ředitelství developerské společnosti sídlilo v honosném objektu uprostřed luxusní vilové čtvrti na té nejlepší adrese. Šmejdi vyděračský si to mohli dovolit. Jak Baltazar zjistil už na večírku, pro vedení společnosti nějaká striktní pracovní doba neexistovala. Pan Růžička vcházel do budovy zpravidla s rozbřeskem, Klein pracoval dlouho do noci. Po celou dobu jim bývala k dispozici restaurace v přízemí objektu, do níž (to je dobré vědět) měla přístup i veřejnost.
Baltazar měl poměrně jednoduchý plán, že se tam půjde najíst (pokud možno aniž by něco doopravdy snědl, na lodi si taky dával zatracený pozor), bude bezostyšně pochlebovat kuchaři a možná z něj vymámí sladké tajemství, kde ukrývá ukradený zápisník. Brilantní to moc nebylo, ovšem známe zlaté pravidlo: Čím složitější konstrukce, tím vyšší pravděpodobnost selhání. Naopak stupidní věci jsou stabilní a nezničitelné, amen.
Potřeboval se projít, přemýšlet v chůzi, takže dorazil na Florenc a tam se vypravil přes řeku pěšky a mašíroval pěkně vzhůru podél tramvajových kolejí.
V daný okamžik si to neuvědomil, ale někde v oněch