se svého. Cítil, že už se nachází jen kousek od svého cíle. Stačilo vytrvat, sebevíc to mohlo bolet.
„Mami,“ začal o poznání klidněji, „nepřišel jsem tě trápit. Potřebuju vědět jedinou věc. Kde skončil ten přívěsek?“
„Nenuť mě…“
„… musíš mně to říct. Prosím! Kam se tehdy ztratil?“
Matka už neudržela kupící se slzy a ty jí teď po vrásčitých lících tiše kanuly do klína. Zhluboka se nadechla a vraštila obočí.
„Jestli jsi přišel kvůli tomu, tak už prosím raději nechoď. Já — já už nechcu. Nezlob se na mě a měj se hezky, Edo. Ráda jsem tě viděla, ale… promiň.“
S nečekanou silou a odhodláním se zvedla ze židle, načež se vydala zpět do svého pokoje. Cestou se trochu motala a dlaní se přidržovala zdi. Před pokojem se zastavila. Ohlédla se za synem, na rozloučenou mu krátce pokynula rukou a zmizela za dveřmi.
Eduard zůstal sedět na svém místě a nebyl schopen pohybu. Takto matku neznal. V životě mu nikdy nedala najevo, že ho nechce vidět, spíš naopak. Tušil, že ji svými otázkami přitlačil až na samotnou mez únosnosti, a zastyděl se. Věřil, respektive spíš doufal, že to nečekaným odchodem neskončilo. Pořád čekal, že matka znovu vezme za kliku a vrátí se k němu. Místo toho se za chvíli rozevřely dveře od výtahu a vyšel z něj senior s holí. Sedl si k sousednímu stolu, pozdravil Eduarda a pustil se do listování starším číslem televizního programu. Zatímco otáčel stránky, mával
nad nimi dlaní, prstem bouchal do papíru a trousil do prázdna různá slova. Eduard zpočátku při každém výrazu pootáčel hlavu, neboť si nebyl jistý, jestli stařec nemluví k němu. Obzvlášť tehdy, když k němu ze strany doléhalo: „Viděls to? Toto je teda!“
Brzy mu došlo, že muž si vystačí úplně sám. Přesto se raději postavil a popošel blíž k matčinu pokoji. Rozmýšlel se, jestli by neměl zaklepat a pokorně se omluvit. Ať už měli jakýkoliv vztah, těžko se vyrovnával s představou, že by se provždy rozloučili tímto způsobem. Ani si nemohl být jistý, že se sem ještě někdy bude moct vrátit. Nikdy by se nedozvěděl, co přesně se tehdy stalo. Snad kdyby matce prozradil, proč potřebuje slyšet pravdu, vysvětlil by jí, že na ni naléhal ze závažných důvodů. Kéž by to jen šlo…
Zpozorněl, protože se mu zdálo, že cvakla klika. Nemýlil se, matka do chodby skutečně nahlédla. Poprvé po dlouhé době mu tělem projela nefalšovaná, až dětská radost. Div se k matce nerozběhl.
„Zapomněl sis tu nákup.“
Namířila prst na tašky, které přesunula hned za práh.
„Děkuju. Mami, a…“
„… běž. Vezmi si to a teď už běž. Dneska ne… třeba někdy,“ dodala tišeji.
Ustoupila dozadu, aby mohl nákup vzít, ale hned nato zase přivírala dveře. Respektoval to, neměl chuť ji podruhé trápit. Na vteřinu zaváhal, že matku políbí. Dokonce k ní trochu nakročil, ale nakonec se jen
sehnul pro věci a rychle zmizel. Těšilo ho, že nakonec úplně nevyloučila, aby za ní znovu přišel. Nerad by riskoval, že ještě změní názor.
„Třeba někdy,“ zněla mu v hlavě poslední nadějná slova a neubránil se širokému úsměvu. Až když vyšel ven, spokojenost z jeho tváře zmizela. Horko, které jej silně udeřilo do tváře, mu připomnělo přetrvávající realitu. Pořád se nikam neposunul, od rána se nedozvěděl zhola nic. A především s návštěvou matky nezmizelo nic hrůzného z posledních dnů. Těžká koule mu znovu obepnula nohu a zesílila své sevření.
V autobuse cestou zpět zjistil, že v jedné z jeho tašek přibyly dvě hořké čokolády.