dones mi opět ten zázračný elixír. Už jsou to dva měsíce a pořád nic. Naříkaly, plakaly, ty jejich tenounké hlásky… Nemluvím o Edith. O těch ostatních ženských. Editin hlas zněl jako buben o ramadánu, chvála bohu. Neměla jsem to štěstí slyšet podobný hlas.“
Probodla mě svýma kočičíma zelenýma očima a bradou ukázala na safírový prsten na mém prstu.
„Co se tak na mě koukáš, jako kdybys byla uhranutá? A co se stalo s těmi Evropany, co po nich tak šílíte? Edith popadla kufr a šup do Paříže. Ten ničema, její švagr, jí zabavil majetek. Firmy i dluhopisy shořely. I její matka… Vrhla se vstříc smrti. Syn nenašel ani její popel. To je za ty její hříchy. Bože všemohoucí! Něco vám řeknu, počátky všeho toho neštěstí, což pak tu ženu také stálo život, sahají do dávných dob, kdy svému muži nakukala ty lži o dítěti ve svém lůnu. Mohla si za to sama. Kdo ví, ten ví. Rozumíš?“
Ne, nerozuměla jsem ničemu. Protože jsem si nedokázala představit, že by tito bohatí lidé, jejichž příběhům jsem naslouchala jako pohádkám, mohli mít se mnou cokoli společného, soustředila jsem se na jiné věci, na vlastní tajemství. Když však Yasemin řekla, že se chce podívat do kávové sedliny, aby zjistila, co se mi stalo a co se s tím dá dělat, a pohledem spočinula na prstenu, který mi navlékla matka při našem posledním setkání, dostala jsem strach. Znala mě cikánka z dřívějších dob, než jsem se stala Šeherezádou?
Měla ponětí, co se stalo mé matce a mému otci? Věděli oni, že jsem naživu, hledali mě?
Odpověď na tyto otázky jsem dostala až po letech, kdy ke mně Yasemin přivedla starého muže se zacuchanými vlasy a vousy, Avináše Pillaího. Indickému špionovi nezů-
stalo z dřívějšího charizmatu nic. Bloumal jednobarevným Izmirem, kde se nyní hovořilo jediným jazykem a jehož minulost byla vymazána, stejně jako názvy ulic, které místo po jasmínu páchly po zkažených vejcích. Yasemin na něj narazila v zapadlé pasáži ve čtvrti Tilkilik. Bylo to asi půl století po událostech, o nichž vyprávím. Ten starý blázen se myšlenky na Edith nevzdal ani navzdory pokročilému věku. Teprve až v tu chvíli, při svém posledním setkání s Avinášem, jsem si propojila části levantských eposů, které cikánka vyprávěla, a pochopila, jak konec tohoto příběhu souvisí se mnou. Příběh omílaný stále dokola jako zaseknutá deska, jenž strašil Sümbül v hlavě, nebyl, jak tvrdil doktor, paranoidní představa, nýbrž čirá pravda.
Ale když jsem to konečně pochopila, bylo už pozdě.
Avináš mi tento příběh vyprávěl asi po půl století, které uplynulo od rána, kdy jsme našli Sümbülino nahé bílé tělo vonící skořicí viset u stropu. Vily se zahradou nahradily činžovní domy a místo jasmínové vůně přinášel vítr okny pach uhlí. Uběhlo už tolik času, že dokonce i ty temné noci, kdy jsem mizela za moskytiérou pozlaceného lůžka na konci chodby, se staly minulostí. Němá odaliska Šeherezáda byla ponechána po celé století v samotě Domu s věží.
Budu vám vyprávět.
Všechno.
Ve věži tohoto rozpadlého domu…
Dokud si mě nenajde smrt…