až ji to rozesmálo. Pejsek pelášil zpátky k ní, stoupl si na zadní a opíral se přitom o její nohu.
Joan se vrátila do domu, nalila si šálek kávy, odnesla si ho na přední verandu a vzala s sebou Anonyma. Slunce ji hřálo do obličeje, když Joan usedla do jednoho z venkovních křesel z akáciového dřeva, která Jared koupil rok před svou smrtí.
Vzala Anonyma na klín a štěně rázem usnulo. Poprvé za dlouhou dobu, kam až její paměť sahala, cítila Joan naprostou spokojenost.
Kapitola 13
Maggie se dostavila na ranní směnu ve Starbucks a sáhla po zástěře. Dnes ráno měla službu u pokladny. Ranní nával ji někdy zmáhal, když se ze všech sil snažila udržet krok s objednávkami a nezdržovat frontu. Těšila se na ty dva kluky ze stavební party, kteří se pravidelně stavovali cestou na pracoviště. Plánovalo se dokončení bytového komplexu, pokud se dalo soudit podle řečí, které mezi sebou ti dva vedli.
Einstein dával velká dýška a upoutal její pozornost. Kvůli práci a studiu neměla Maggie čas na vztahy. Opravdové rande měla naposled na střední škole. To však neznamenalo, že byla slepá vůči přitažlivým mužům. Přivádělo ji do rozpaků, jak moc se tenhle jediný stavební dělník zmocnil její představivosti. Těšila se, až ho zas uvidí, zvlášť když měli příležitost prohodit pár slov. Flirtoval s ní a ona flirtovala s ním. Dnes jí práce u pokladny znovu poskytne příležitost. Už se nemohla dočkat.
„Máš dobrou náladu,“ konstatovala Leanne, když si nasazovala sluchátka spojená s mikrofonem, aby mohla přejímat objednávky od venkovního prodejního okénka.
„Mám,“ potvrdila Maggie. Od té doby, co se nastěhovala k Joan, všechno vypadalo slibně. Bydlení u vdovy fungovalo daleko lépe, než kdy mohla doufat. Ačkoliv ještě neuplynul ani týden od chvíle, kdy se k ní Maggie nastěhovala, z Joan se rychle stala důvěryhodná přítelkyně, skoro jako druhá matka.
„Jak se vede štěněti?“ zeptala se Leanne.
Včera ráno přišla Maggie do práce nevyspalá, protože pejsek většinu noci proplakal. Věděla, že Joan byla vzhůru až do svítání a pečovala o zdrcené štěně.
„Dneska v noci už to bylo lepší.“ Maggie s roztomilým pejskem soucítila. Byl bez sourozenců a matky nešťastný. Joan s ním měla nekonečnou trpělivost. Psa si nepřála, vysvětlila, že to byl dárek od syna. Štěně zřejmě představovalo pro Nicka způsob, jak ji přesvědčit, aby si nebrala podnájemnici. Protože nevěděl, že v domě žije Maggie, mělo štěně patrně vyřešit Joaninu osamělost.
„Už jste ho pojmenovaly?“
„Zatím ne. Joan to hluboce promýšlí. Prozatím mu říkáme Anonym.“
„Originální,“ poškádlila ji Leanne a obrátila oči ke stropu.
„Brzy se na něčem ustálí.“ Maggie se usmála při vzpomínce, jak si Joan vyhledala na internetu seznam nejpopulárnějších psích jmen a nenašla ani jedno, které by ji upoutalo.
Stavební parta se dostavila krátce před šestou. Maggie sklopila zrak, když k pultu přistoupil Einstein.
„Brýtro.“
Maggie se zarděla a Einstein se široce usmál. „Dobrýtro,“ odpověděla.