„Jednodušší...?“ zeptá se Camille a svraští přitom obočí.
Tentokrát je už Lucas rudý až za ušima, ale pokračuje.
„Řekněme, že můj otec by byl radši, kdyby jeho syn, na jeho vkus už tak dost zženštilej, pracoval spíš se dřevem než s kytkama.“
„Aha!“ vypadne z Camille. „Já si nevšimla... tedy chci říct... mně nepřipadáš...“
„Tak zženštilej, no jo. Člověk vždycky může změnit obraz, co o sobě vysílá do světa, nezmění tím ale, kým doopravdy je.“
Camille na to nic neříká a Lucas se obrátí zpátky ke své churavé rostlině. Camille ví, že srovnávat starosti jedněch a druhých je jako míchat jablka s hruškami, nemůže si ale pomoct, připadá si směšná. Lucas si vybral svou práci a překážky, které musel zdolat, se jí zdají o dost těžší než ty její.
Vzpomene si na svého dědečka, který po ztrátě pravého oka občas trpěl úpornými migrénami. Když jednou viděla, jak ho sužuje obzvlášť silná bolest, nedokázala se udržet a řekla: „Chudáčku dědo...“ Hrdě se napřímil a řekl jí, že pokaždé, když se mu chtělo naříkat, ovázal si kolem hlavy pásku, aby neviděl už zhola nic. Dokázal tak zůstat celé hodiny, nemohl nic dělat, při každém pohybu se bouchal o rohy nábytku. Uzavíral se do slepoty, aby oslavil svůj poloviční zrak. „Moje neštěstí by pro většího nešťastníka, než jsem já, bylo štěstím,“ říkal jí s prstem vztyčeným k nebi, jako by šlo o nějaké varování.
Camille nemusela předstírat, že je někým jiným, aby byla šťastná. Stačilo jen být sama sebou. Tak proč jí to připadalo tak těžké?
MARGUERITE
Marguerite stříkne kapku parfému na záclony v obývacím pokoji a pak jimi chvilku třepe, aby se vůně roznesla po místnosti.
Oblékla si šaty, které jí musely sklouznout z ramínka, protože je našla schumlané na dně skříně. A protože už léta nosí jenom kalhoty, jejich zmizení v šatníku nezaznamenala, dokud celý byt z gruntu neuklidila, aby byl přichystaný na návštěvy. Jak mohla na ty šaty zapomenout? Vždyť si dokonale vybavuje den, kdy k nim přišla. Muselo jí být kolem šedesáti. Byla tak mladá... Okamžitě ji zaujaly límečkem z jemné krajky a nevědomky zpomalila, aby je mohla ve výloze déle obdivovat. „Vidělas něco, co by se ti líbilo?“ zeptal se jí manžel. Zavrtěla hlavou a zase přidala do kroku, jako by se nic nedělo. Na druhý den jí Richard přinesl balíček.
Zacinká zvonek a rázem ji vytrhne ze zamyšlení. Byt je dokonale uklizený a Marguerite už stojí u pootevřených dveří a zlehka se pohupuje ze špiček na paty. Cítí, jak se v ní mísí vzrušení
a obavy. Mříže výtahu se otevřou, Thomas vystoupí v závěsu za ženou obtěžkanou brašnou s fotoaparátem.
„Moc hezká budova!“ řekne Thomas, když se s Marguerite zdraví. „Tohle je Pénélope. Pořídí pár snímků vašeho bytu, jak jsem vám říkal. Fotografovala i Catherine Deneuveovou, takže s pamětihodnostmi to umí!“
„Catherine Deneuveovou, no tedy...“
„Taky fotila odpadkové pytle k jednomu studijnímu projektu, jestli vás to může uklidnit,“ řekne trochu nenápadněji.
„Já...“
„Ukážete mi byt?“
„No jistě! Prosím, jen pojďte dál!“
Thomas stojí ve dveřích připravený k odchodu.
„Máte moc hezký byt, Marguerite.“
„Myslíte?“
„Jistě...! Můžu vám říct, že nebudete mít žádný problém ho prodat.“
Cítí, jak se jí svírá žaludek.
„No, jak jsem vám říkala, nijak zvlášť nespěchám. Stěhovat se, to je tak trochu jako umřít.“
Teď je to zase Thomas, kdo cítí sevření v útrobách. Tuhle větu sám pronesl nesčetněkrát, a hlavně jednou, když se jeho otec rozhodl odjet do Alsaska, aby se pustil do výroby vína, ochutnal totiž ryzlink a zdálo se mu to úžasné. Otec byl vždycky vysazený na cestování. Thomas, který byl tehdy poprvé v životě zamilovaný a jeho cit byl opětován, zažíval nekonečný smutek při myšlence, že svou dívku opustí. Na posteli ronil horké slzy, které si počkaly právě na první milostné soužení. Přišla za ním matka a posadila se k němu, aby ho utěšila. Říka-