Chytil jsem starého muže za rameno, ale on ucukl.
“Nevím, nic, pane. Jeho rodiče to ví. Nepřísluší mi do toho zasahovat.”
Chtěl odejít z místnosti, ale já ho držel za paži.
“Poslouchejte,” řekl jsem. “Než odejdete, odpovíte mi na jednu otázku, i kdybych vás měl tady držet celou noc. Je Godfrey mrtvý?
Nemohl se mi podívat do očí. Byl jako zhypnotizovaný. Odpověď mu táhla ze rtů. Byla strašná a nečekaná.
“Kéž by byl!” vykřikl, vytrhl se a vyběhl z místnosti.
Asi chápete jak mi bylo, pane Holmesi. Zdálo se mi, že starcova slova snesou jen jeden výklad. Můj ubohý přítel se zjevně zapletl do nějaké kriminální nebo přinejmenším nečestné transakce, která se dotkla rodinné cti. Ten přísný starý muž poslal svého syna pryč a ukryl ho před světem, aby se nedostal na světlo nějaký skandál.
Godfrey byl lehkomyslný člověk. Nechal se snadno ovlivnit lidmi kolem sebe. Nepochybně se dostal do špatných rukou a byl uveden v omyl, který ho přivedl ke zkáze. Byla to žalostná záležitost, pokud tomu tak skutečně bylo, ale i teď bylo mou povinností ho vypátrat a zjistit, zda mu mohu pomoci. Úzkostlivě jsem o tom přemýšlel, když jsem vzhlédl a přede mnou stál Godfrey Emsworth.”
Můj klient při té vzpomínce ustrnul.
“Povídejte dál,” řekl jsem. “Váš problém má několik velmi neobvyklých rysů.”
“Byl za oknem, pane Holmesi, s tváří přitisknutou ke sklu. Řekl jsem vám, že jsem se díval ven do noci. Když jsem tak učinil, nechal jsem závěsy částečně poodhrnuté. V této mezeře byla zarámována jeho postava. Okno sahalo až k zemi a já viděl po celé jeho délce, ale můj pohled upoutala jeho tvář. Byl mrtvolně bledý – nikdy jsem
neviděl tak bílého muže. Myslím, že tak mohou vypadat i duchové, ale jeho oči se setkaly s mýma a byly to oči živého člověka. Uskočil, když viděl, že se na něj dívám, a zmizel ve tmě.
Na tom muži bylo něco šokujícího, pane Holmesi. Nebyla to jen ta příšerná tvář, která se ve tmě blyštěla bílá jako sýr. Bylo to něco subtilnějšího – něco úlisného, něco kradmého, něco provinilého –něco, co se vůbec nepodobalo tomu upřímnému, mužnému mladíkovi, kterého jsem znal. Zanechalo to v mé mysli pocit hrůzy.
Ale když je člověk rok nebo dva na vojně a má za spoluhráče bratra Búra, udrží si nervy na uzdě a jedná rychle. Sotva Godfrey zmizel, už jsem byl u okna. Došlo k nešikovnému zachycení a chvíli trvalo, než jsem ho mohl vyklopit. Pak jsem se prosmýkl a rozběhl se po zahradní cestičce směrem, kterým jsem si myslel, že by se mohl vydat.
Byla to dlouhá cesta a světlo nebylo moc dobré, ale zdálo se mi, že se přede mnou něco pohybuje. Běžel jsem dál a volal jeho jméno, ale nebylo to nic platné. Když jsem se dostal na konec cesty, bylo tam několik dalších, které se větvily různými směry k různým přístavkům. Váhavě jsem se zastavil, a přitom jsem zřetelně zaslechl zvuk zavírajících se dveří. Nebylo to za mnou v domě, ale přede mnou, někde ve tmě. To mi stačilo, pane Holmesi, abych se ujistil, že to, co jsem viděl, není vidina. Godfrey přede mnou utekl a zavřel za sebou dveře. Tím jsem si byl jistý.
Nic víc jsem nemohl udělat, a tak jsem strávil neklidnou noc tím, že jsem celou záležitost převracel v hlavě a snažil se najít nějakou teorii, která by překryla fakta. Druhý den jsem plukovníka zastihl poněkud smířlivějšího, a protože jeho žena poznamenala, že v okolí je několik zajímavých míst, dalo mi to příležitost zeptat se,
zda jim moje přítomnost ještě jednu noc nebude vadit. Poněkud neochotný souhlas starého muže mi poskytl volný den, kdy jsem mohl provádět svá pozorování. Už jsem byl naprosto přesvědčen, že
Godfrey se skrývá někde poblíž, ale kde a proč, to jsem musel ještě zjistit.
Dům byl tak velký a rozlehlý, že by se v něm mohl schovat celý pluk. Pokud se tam skrývalo tajemství, bylo pro mě těžké do něj proniknout. Ale dveře, které jsem slyšel zavírat, v domě určitě nebyly. Musím prozkoumat zahradu a podívat se, co najdu. V cestě mi nestálo nic v cestě, protože staří lidé byli zaměstnáni po svém a nechali mě na pokoji.
Bylo tam několik malých přístavků, ale na konci zahrady stála samostatně stojící budova určité velikosti – dost velká na sídlo zahradníka nebo hajného. Mohlo by to být to místo, odkud se ozval zvuk zavírajících se dveří? Blížil jsem se k ní nedbale, jako bych se bezcílně procházel po pozemku. Když jsem tak učinil, vyšel ze dveří malý, čilý, vousatý muž v černém kabátě a buřince – vůbec ne typ zahradníka. K mému překvapení za sebou zamkl a klíč si strčil do kapsy. Pak se na mě podíval s jistým překvapením ve tváři.
“Jste tu na návštěvě?” zeptal se.
Vysvětlil jsem, že ano a že jsem Godfreyho přítel.
“Jaká škoda, že je pryč na svých cestách, protože by mě tak rád viděl,” pokračoval jsem.
“Přesně tak,” řekl s poněkud provinilým výrazem.
“Nepochybně svou návštěvu obnovíte v nějaké příznivější době.”
Odešel, ale když jsem se otočil, všiml jsem si, že stojí a pozoruje mě, napůl skrytý za vavříny na vzdáleném konci zahrady.