věděla, že jsem udělala chybu, a snadno se tak mohla vymluvit, proč už k němu nedocházet. Pan Armstrong ale nevypadal, že by ho mé prohlášení překvapilo.
Krátce kývl. „Jsme všichni tři dospělí, Mayo. A všichni tři víme, že na některé věci je potřeba čas, takže si ho vezměte tolik, kolik potřebujete, ale zbytečně to neprodlužujte. Ať už se rozhodnete jakkoli.“
„To se spolehněte,“ slíbila jsem.
Proč jsem si ale vybrala věřit zrovna jemu, netuším.
„Mayo,“ matka na mě čekala už ve dveřích, „tak co dneska?“
„Dobrý. Asi,“ pokrčila jsem rameny a hodila batoh na zem, abych se mohla svléknout a pak se dojít vysprchovat.
„Asi?“
„Asi,“ potvrdila jsem. „Přišel na to, že mám problémy s důvěrou.“
Máma se zamračila. „To je problém, nevěřit každému na potkání?“
„No,“ povzdechla jsem si a sundala si boty. „Očividně nevěřím až nezdravě moc, takže mi to brání zapadnout a najít si kámoše.“
„Vždyť se bavíš s těmi… těmi dvěma.“
A o jak kvalitní vztahy jde...
„Hm,“ zamyslela se, „zavolám mu, ať vím, na čem jsi.“
Pobaveně jsem se na ni podívala. „Nic ti neřekne.“
Doufám.
„Proč by ne?“ zarazila se.
„Protože je vázán lékařským tajemstvím,“ opakovala jsem jeho slova.
„To je možné, ale já jsem tvoje matka,“ namítla.
„To nevadí. Prostě nic říct nesmí.“
Dále jsem se to rozhodla nerozebírat, sehnula se pro batoh, odložila si ho v pokoji a zaplula do koupelny. Ne že bych potřebovala nějak důkladnou sprchu, ale venku lilo tak hezky, že ze mě stále teklo.
Nastavila jsem si teplotu vody na příjemně horkou, abych se alespoň prohřála, a zvažovala, na jak dlouho se tu zašiju. Vůbec se mi nechtělo ven, jelikož jsem věděla, že bych musela čelit matčiným otázkám ohledně terapie. Dost možná už nervózně popocházela po kuchyni. Snad ne.
V hlavě jsem si přehrávala naše dvě sezení a přemýšlela, co nás bude čekat na tom příštím. Bude se ptát na mé dětství?