William listopad 1982 – březen 1983
William přivykl pravidelné denní rutině: snídaně, nákupy potravin pro Julii nebo různé nezbytné domácí práce. Snažil se svou ženu potěšit, aby jí vynahradil prohřešek, kterého se dopustil, když špatně odhadl situaci. Původně předpokládal, že Julia ocení jeho obětavost – když Charlie zemřel, požádal na zbytek semestru o uvolnění z pozice vyučujícího asistenta. Katedra se zachovala velmi vstřícně – koneckonců mají spoustu jiných doktorandů, kteří můžou nastoupit za něj. Když to ale sdělil Julii, která si nikdy nepotrpěla na překvapení, probleskla v jejích očích panika. William pochopil, že udělal chybu. Julia totiž nepotřebovala jen jeho lásku a pozornost, závisela na něm i finančně, třebaže na svatebních darech se jim sešlo dost peněz a nemuseli se bát, zda vyžijí do konce semestru. Nevěděla ovšem o šeku, který Will schovával v prádelníku; on jej samozřejmě nehodlal nikdy vybrat, uchovával ho jen jako poslední pojistku pro případ krajní nouze. Julia nakonec ani nepotřebovala, aby jí William dělal doma společnost; přistěhovala se k nim Sylvie, a když Julii přemohl smutek, obracela se nejčastěji právě na ni. William to naprosto chápal, jen se ho zmocňovalo zoufalství při pomyšlení, jak špatně všechno odhadl.
Když William umyl po snídani nádobí a zeptal se, jestli může pomoct ještě s něčím, Julia jen zavrtěla hlavou a otevřela mu dveře na znamení, že má odejít. Bohudíky ho na odchodu aspoň políbila na tvář, což bylo znamení, že její zklamání jednoho dne pomine. William se vydal do univerzitní knihovny, kde se připravoval na večerní přednášky. Cestou ke své oblíbené kóji obvykle míjel starého profesora historie, na jehož přednášce se seznámil s Julií. Nezdálo se, že by ho stařík poznával, Will si to ale nebral osobně. Měl za to, že profesorova kariéra letos dospěje k nevyhnutelnému závěru: když mluvil, slzely mu oči a teklo mu z nosu. William uvažoval, jestli mu vůbec ještě záleží na tom, o čem přednáší. Přemítá nad novými úhly pohledu na pakt Molotov–Ribbentrop z roku 1939 nebo na pád Berlína? Nebo jen odříkává naučená slova jako repliky z divadelního představení?
Kolem oběda si Will povolil přestávku ve studiu a vydal se k univerzitnímu sportovnímu středisku. Posadil se na nekrytou tribunu s výhledem na basketbalové hřiště a zvolna pojídal oběd, který si přinesl z domova. Někdy se tu zrovna konaly hodiny tělocviku a učitel proháněl bandu studentů všech tělesných dispozic a úrovní fyzičky předepsaným kondičním cvičením. Jindy se objevilo pár střelců z basketbalového týmu, kteří si přišli jen tak zatrénovat. William je kromě nováčků všechny znal, a když dojedl svůj sendvič, nechával se sem tam přesvědčit, aby si s nimi zastřílel na koš. Věděl, že mu zraněné koleno nedovolí žádné náročné manévry, a dokonce i krátký běh byl teď nad jeho možnosti, tak jen stál, z dálky střílel jednu ránu za druhou a jeho bývalí spoluhráči ho povzbuzovali nadšeným řvaním. Kdykoli míč prosvištěl košem, Williamův dech se zklidnil téměř k normálu a jemu na okamžik připadalo, jako by stále žil skutečný život.
S míčem v rukou dokázal zapomenout, že jeho tchán nedávno zemřel, švagrová musí spát u nich na pohovce a on sám se bezmála vyděsí, kdykoli spatří vlastní ženu. Na Julii nebylo těhotenství tolik znát, ale už nevypadala jako dívka, s níž se oženil.
Boky se jí monumentálně rozšířily a tvář jí často výrazně zrudla.
Stále byla krásná, neodolatelná a vyzařovala životní energii, jenže zrovna procházela tou podivnou cestou od početí k porodu, ke které Willovi jaksi chyběla správná mapa. Kde jsi? toužil se jí často zeptat. Víš, kam vede tvoje cesta? A jsi si jistá, že jdeš správně?
Dokonce i sám sobě se to styděl přiznat: nikdy si nepomyslel, že by mohl mít dítě. William se zamiloval do Julie a stále se vznášel v moři vděčnosti, že vedle ní může každý večer usínat a ráno se probouzet, takže sňatek s ní mu dával dokonalý smysl. Jenže přivést na svět novou lidskou bytost a vychovávat ji, to bylo něco úplně jiného. Julii řekl, že má z jejího těhotenství radost a je nadšený, protože věděl, že právě to by měl zřejmě cítit, sám sebe si ale jako otce nedovedl představit. Když se snažil představit si sám sebe s dítětem v náručí, dosáhl jen rozpitého obrazu. Snad měl Julii přece jen říct, že v něm její plán budí rozpaky, jeho žena ale přišla s nápadem, že otěhotní – a kdykoli se Will následující měsíc vrátil domů, čekala ho tam nahá. A William samozřejmě nedokázal –a ani nechtěl – zahajovat diskuzi o výhodách a nevýhodách rodičovství, když měl před sebou Julii bez jediného kousku oblečení.
Teď tedy žil s těhotnou manželkou a švagrovou, která se vždy provinile vplížila do bytu a ráno se zase vytratila. Will už nesedal na pohovce, protože to teď byla Sylviina postel. Skripta pročítal u jídla, procházel si poznámky a snažil se zapamatovat si všechny důležité body toho kterého roku americké historie. Když se uprostřed noci probudil, Juliina polovina postele byla prázdná; tehdy nacházel svou ženu spící v objetí její sestry. Při pohledu na ně si připadal podivně osamělý. Dívky vypadaly, jako kdyby k sobě patřily, a když se Will vracel zpět do ložnice, napadalo ho, že vetřelcem je tu možná nakonec on, a ne Sylvie.
Po obědě na hřišti se Will vrátil do knihovny a studoval materiály o finanční krizi z roku 1893. Williamův vedoucí absolventského programu byl profesor s jasnýma očima a motýlkem, očividně neschopný sedět chvíli v klidu – zřejmě proto, že ho všechno tolik vzrušovalo. Při první schůzce během zahajovacího měsíce studijního programu se profesor Williama zeptal, co opravdu , ale opravdu