Tohle rozhodně není dobré znamení, pomyslela si Elizabeth. Kdyby to měla vyjádřit počtem varovných červených praporků, vypadalo by to tam jako na čínské vojenské přehlídce. Co nechtěl, aby viděla?
„Vlastně vadilo,“ řekla. „Musíme si promluvit uvnitř.“
KAPITOLA 38
Tentokrát Gorgin zaváhal.
Elizabeth skoro viděla, jak se mu v hlavě točí kolečka. Ohlédl se přes rameno do domu, ne jednou, ale dvakrát. Nakonec se usmál. Nebo spíš ušklíbl?
„Dobře, pojďte dál,“ řekl.
Elizabeth ho následovala dovnitř. Nespouštěla z očí jeho ruce. Vždycky sleduj ruce. Ale teď si potřebovala prohlédnout všechno ostatní, celý dům, který jí zřejmě nechtěl ukázat.
Co skrýváš, Gorgine? Kdo jsi? Pověz mi, proč jsem tady… Vypadal na necelých třicet let. Byl hladce oholený. Jeho angličtina byla skoro dokonalá, s přetrvávajícím nádechem blízkovýchodního přízvuku. Nejspíš přišel do Spojených států jako nezletilý. Odhadla ho na Turecko, případně na Jordánsko.
Díky modlitebnímu koberečku v koutě obývacího pokoje nemusela hádat jeho náboženství. Gorgin byl praktikující muslim, ale zjevně se přizpůsobil životu na západě. Pokud by to dostatečně neprozrazovalo to BMW, tak přiléhavé džíny, mikina na zip s kapucí a nagelované vlasy sčesané dozadu ano.
„Tenhle dům vám patří?“ zeptala se Elizabeth. Předpokládala, že ne.
„Ne, je pronajatý,“ odpověděl. „Ale kéž bych si takový jednoho dne mohl dovolit.“
„Čím se živíte?“
Gorgin šel dál a Elizabeth ho následovala. Náhle se zastavil ve vchodu do kuchyně a obrátil se k ní.
„Odpovím na všechny vaše otázky, agentko Needhamová, ale nejdřív jednu položím já vám,“ řekl. „Nedáte si čaj?“
Čaj? „Ne, děkuju,“ řekla Elizabeth.
„Opravdu ne? Právě jsem se ho chystal uvařit.“
„Ne, vážně, to je –“
„Je to vynikající čaj. Velmi výjimečný. Strýc mi ho posílá ze zámoří. Opravdu byste ho měla ochutnat.“
Tón jeho hlasu se neměnil. Nekladl důraz na žádná konkrétní slova. Intonace byla normální. To proto, že v tom rozhovoru nezáleželo na tom, co Elizabeth slyšela. Gorgin při mluvení také přikyvoval. Dával jí znamení. Řekněte ano na ten čaj, agentko Needhamová. Věřte mi.
„V tom případě si ho dám moc ráda,“ řekla Elizabeth.
Gorgin se otočil, došel ke sporáku a zvedl z jednoho hořáku konvici. Zatímco do ní ve dřezu natáčel vodu, posadila se Elizabeth ke stolku v koutě.
„Prodej,“ řekl Gorgin.
„Pardon?“
Vrátil konvici na sporák a zapálil hořák. „Prodávám příbory a kuchyňské náčiní do restaurací. Tím se živím.“
Super. Takže to ten chlap umí s noži.
Gorgin otevřel skřínku a vyndal dva čajové šálky. Z další skřínky vzal krabičku s čajovými sáčky. Elizabeth se podívala na etiketu. Byl to Lipton.
Lipton? To byl ten výjimečný čaj od strýce?
Jistě že ne. Vymyslel si to za pochodu. To bylo jediné, čím si Elizabeth byla jistá. Všechno ostatní zůstávalo nejasné,
včetně jejího dalšího kroku. Měla by zahájit výslech, nebo se uchýlit ke společenským frázím a čekat?
Ale na co? Gorgin žádné další signály nedával, jenom vařil čaj. Aspoň tak viděla jeho –
Když vytáhl čajový sáček, pootočil se a náhle byl k Elizabeth zády. Jeho ruce už neviděla, ale paže se rozhodně pohybovaly. Něco dělal.
Něco, co neměla vidět.
Elizabeth se na židli naklonila dopředu, spustila ruku k boku a pomalu si zastrčila sako za glock. Její prsty stepovaly po rukojeti, jako by si dávaly na čas. Hlavně žádný náhlý pohyb.
Jak dlouho člověk vydrží nemrknout?
Gorgin řekl něco, čemu nerozuměla.
„Cože?“ zeptala se.
„Povídám, že jste tam hrozně potichu, agentko Needhamová.“
Začal se otáčet. Držel něco v ruce.
Ne. V obou rukou.
KAPITOLA 39
Čajové šálky. Držel čajové šálky.
Přešel kuchyň a nenuceně je postavil na stůl. Jeden pro ni a jeden pro sebe. Elizabeth se na ten svůj nepodívala. Nehodlala z toho chlapa spustit oči, ani na vteřinu. Ne dokud nezjistí, co se to sakra děje.
Odpověď měla přímo před sebou.
„Za chvilku se bude vařit voda,“ řekl Gorgin, když se vrátil ke sporáku. Mluvil přes rameno. „Můj strýc říká, že je nejlepší nalít vodu z konvice přímo na sáček.“