„Děkuju za uznání.“ Luskne prsty. A pod zadkem se nám objeví polstrované židle s opěradly na ruce. Izolepa i led z mých rukou zmizí a nahradí je měkký bavlněný obvaz. Bolest ve stejný okamžik otupí tak, že už spáleniny skoro necítím. Na pár vteřin doslova ztuhnu a zaraženě si obě zápěstí prohlížím. Teprve potom se na Honzu znovu podívám.
„Co jsi sakra zač?“ vydechnu. „A proč jsi tohle neudělal hned?“ doplním, protože nechápu to divadlo s lepicí páskou.
Honza vyskočí na obě nohy, potom pravým zápěstím několikrát dramaticky obkreslí ve vzduchu kruh a ukloní se hlavou málem až k zemi.
„Běs Karzel osobně,“ pronese s bradou hrdě vystrčenou vpřed, sotva se zase napřímí. „A to divadlo s páskou a ledem jsem sehrál proto, abych tě hned nevyplašil. Lidi totiž obvykle dost vyšilujou.“
Tázavě povytáhnu obočí. „Běs? Jako noční můra nebo…?“ Vlastně ani nevím, jak větu dokončit. Nemám ponětí, co přesně si pod pojmem běs představit.
Otráveně protočí oči. „Běs jako krasočar, který podlehl zmaru,“ vysvětlí lehce podrážděně.
Krasočar, který podlehl zmaru, opakuju si v duchu, protože můj mozek odmítá pochopit význam té věty.
„Byl jsem tam zavřený příliš dlouho,“ vzdychne a zase se posadí čelem ke mně. V tu chvíli si vybavím, že o tom, jak kdesi trčel, už se jednou zmínil. „Kde?“
„V Navu.“
„Aha,“ přikývnu a necítím se být o moc chytřejší než předtím.
„Nav je místo, kde pán podsvětí vězní všechny takové, jako jsem já. Všechny nadpřirozené bytosti Pravu, co propadly zmaru,“ doplní tiše Honza, nebo vlastně Karzel, opravím se v duchu.
„Honza je fajn,“ podotkne jakoby nic. Jako by bylo úplně v pořádku, že zná každou mou myšlenku, sotva se mi zrodí v hlavě. „Jasně, sorry. Chápu,“ řekne rychle, než vůbec stačím otevřít pusu, abych ho požádala o trochu soukromí. Lehce popuzeně stisknu rty pevně k sobě, ale odpustím si kousavou poznámku, která se mi dere na jazyk.
„Co znamená to… propadnout zmaru?“ zeptám se místo toho.
Poposedne si. „To znamená, že jsem zneužil svou nadpřirozenou moc ke špatným věcem. K opravdu hodně, hodně špatným věcem.“
„Hm, a jak ses odtamtud dostal ven?“ zajímá mě, protože upřímně pochybuju, že basa pro nadpřirozené bytosti se bude v čemkoliv byť jen vzdáleně podobat věznici v Plzni na Borech, takže možnost, že by se třeba podhrabal lžící na polévku, okamžitě vyloučím.
„Tahle část se ti nebude líbit,“ mlaskne s přimhouřenýma očima.
„Ven s tím.“
„Uzavřel jsem obchod. Výměnou za svobodu jsem měl v jisté lidské dívce vzbudit touhu po slávě a uznání. Přesvědčit ji, že pro ni láska k sobě samé znamená víc než láska k její rodině.“
To mluví o mně!
„Jenže Solan nějak vyčmuchal, že jsem tě začal mít rád, takže mě odstranil, aby vzal věc do vlastních rukou. A vzhledem k tomu, že tady teď spolu sedíme a ty máš ruce plné spálenin, evidentně se mu situace trochu vymkla.“
„Odstranil?“ splyne mi ze rtů a všechno, co se dozvídám, si v hlavě postupně dávám dohromady jako dětskou skládačku. To Liborovo podivné příjmení, Solan, vůbec nebylo příjmení, ale křestní jméno. Jenže mi to pořád neodpovídá na otázku, co je zač a jak je možné, že má moc dostat vězně z podsvětního žaláře.
„No jo. Přece si nemyslíš, že bych tu vitráž rozmlátil na kusy? Taky mám cit pro krásu, jako každý krasočar. Jsem, nebo jsem dřív byl, tvor, který inspiroval ty nejvyhlášenější klenotníky Javu, tedy vašeho světa. To já jsem jim pomáhal brousit ty nejkrásnější diamanty. Kdo si myslíš, že stál za zrodem Orlova pro Kateřinu Velikou?“
Před očima se mi mihne matná vzpomínka na drahokam o velikosti lidské dlaně, ale nevěnuju jí pozornost. Mám větší starosti, než je podoba staletí starého šperku. Byť legendárního.
„Ale jak tě donutil předstírat vlastní smrt?“
Honza se ušklíbne. „Nedonutil. To jsem udělal dobrovolně, abych se mu ztratil z dohledu, kdyby si chtěl vyřizovat účty. Naštěstí pro mě věnoval bůh slunce většinu svojí pozornosti tobě, takže jsem využil situace a vypařil se, dokud to šlo.“
„Bůh slunce?“ Očima zabloudím ke svým ovázaným rukám. To proto mě mohl takhle spálit. „Ale proč?“ Co jsem mu provedla?
„Abys neodešla s ním.“
Zamračím se a už otvírám pusu, abych se zeptala, s kým, když si vzpomenu na slib daný pánovi mrazu. Na pár vteřin mě doslova ochromí náhlé poznání. Solan vůbec nechtěl ublížit mně. Chtěl uškodit tomu škodolibému starci, který ze mě vymámil to prokleté přání. Vzteky zafuním, pevně zatnu zuby a rozhlédnu se po zanedbané dřevěné stavbě. Trámy nad našimi hlavami jsou zaprášené a děravou střechou se místy snaží do světnice prodrat denní světlo. Srdce se mi rozbuší a dech v plicích uvězní nepříjemné tušení.
„Jak dlouho jsem tady?“ vyjeknu a očima hledám východ.
Karzel pomalu zavrtí hlavou. „Příliš dlouho. Tvoje lhůta už minula, Karin. Mrzí mě to.“
Do očí se mi nahrnou slzy. „Ne! Ty lžeš. Lžeš, protože v tom celou dobu jedeš s ním!“
„Říkám ti pravdu, Karin. Je pozdě. Tvoje volba už padla.“
Zavrtím hlavou a postavím se.
„Nevěřím ti. Nevěřím ti ani slovo, abys věděl.“ Rozběhnu se do malé chodbičky, v níž správně vytuším vchodové dveře. Otevřu je a do tváře mě uhodí mrazivý vítr a poryv sněhu. Musím být někde v horách.
„Karin, musíš se vrátit domů. Tvoje sestra tě potřebuje,“ naléhá Honza, který se rozběhl za mnou a teď stojí hned za mými zády.
Ohlédnu se po něm a otřu si hřbetem dlaně uslzené tváře. „Moje
