a žižkovské drbny a všelijací mravokární šťouralové budou mít nadlouho o čem tlachat. Krom toho nejde jen o veřejné mínění. Je nutno pomyslet i na zákazníky. Pan Sochor si zakládal na tom, že jeho vinárna je místem bezstarostné zábavy a dobré nálady, bezpečným útočištěm a oázou rekreace. Co když teď nad ní smrt bude viset jako kletba a pánové se budou zdráhat sem chodit, protože co kdyby neštěstí bylo nakažlivé? Navíc, jak udržet diskrétní povahu podniku, který je najednou v řečech a všem na očích?
O tom všem pan Sochor uvažoval, zatímco seděl ve své kanceláři za kuchyní, hned vedle salonku, v němž pan inspektor Peterka vysvětloval tomu člověku od novin, jak se má na politováníhodnou událost ve vinárně dívat a jak o ní senzacechtivé veřejnosti patřičně referovat. Ten novinář se jmenoval Našinec a psal hlavně soudničky a příspěvky do černé a společenské kroniky. Kdysi snad měl touhu stát se sloupkařem, ale jeho nadání stačilo právě tak na krvavé historky pro zvědavé báby. Pan Sochor ho u sebe v podniku párkrát viděl, a proto byl rád, že se záležitosti chopil právě on.
S novinami je radno vycházet po dobrém, připomněl si znovu a uvažoval, jestli pánům do salonku neobjednat ještě řízečky, nebo aspoň preclíky. Seděl za stolem, rozmrzelý z té nepříjemnosti, a navíc z toho, že měl zrovna v plánu sepisovat objednávky, ale na to teď nebylo ani pomyšlení. Roztržitě listoval pestrobarevným sešitem, který se mu povaloval na stole. Byl to Kulíkův veselý kalendář, zábavná publikace, kterou pražská firma Karel Kulík, nejstarší české závody kávou v ČSR, sídlem v Drahobejlově ulici, bezplatně přikládala váženým zákazníkům k větším objednávkám. Sochorova vinárna odebírala Kulíkovu kávu už léta. Ani se pro ni nemuselo chodit daleko. Filiální prodejna se nacházela hned dole na Husově ulici naproti záložně a pan Sochor si
kávu vyzvedával osobně a na kárce ji dotlačil k sobě do lokálu, aby ušetřil na spropitném šoférovi z velkopražíren.
Zatímco za dveřmi spíš tušil, než slyšel tlumený hovor, prohlížel si pan Sochor bezmyšlenkovitě kalendář. Roztržitě těkal očima po zlevněných směsích pražené kávy: Extra special, Mocca, Kavárenská směs, Pražská směs, Rodinná směs, Brazilská směs a nejlevnější Dobrá směs jen za třicet korun za kilogram. Láce v žádném případě není na újmu jakosti kávy, hlásal reklamní text. U zmínky o příznivé ceně pan Sochor trochu ožil a navrátilo se mu soustředění. Jenže místo zajímavých obchodních údajů následovalo v kalendáři všelijaké kratochvilné čtení a rádoby duchaplné říkanky. Obyčejně tyhle stránky přeskakoval, ale dnes mu kdovíproč oko utkvělo na verších: Případ už se mnohý stal, že Bůh lidem úřad dal, za to však jim rozum vzal. Nemohl přitom nepomyslet na pana inspektora Peterku za polstrovanými dveřmi i na různé jiné velké pány, které znal z jejich nikoli nejlepší stránky. Krásná žena, předmětem jež snů je, různě v život zasahuje věru; mužovu smrt někdy urychluje, jindy zase jeho kariéru. I u téhle básničky měl pan Sochor dojem, že trefila hřebíček na hlavičku. A když si přečetl třetí: Když mládí mizí, chladne v srdci vznět a vlasy počnou šedivět, tu život nutí mnohé pány, by také v lásce byli vegetariány, pojal podezření, že tam byly verše nastraženy naschvál kvůli němu a osud zkouší jeho trpělivost. Jak má přijít na jiné myšlenky, když i pitomé veršíky mu připomínají jeho nynější nesnáze, které mu byl čert dlužen? Na chvíli se zahleděl jen tak do prázdna a v duchu si toužebně přál, aby se záležitost pokud možno zahladila. Doufal, že pan Peterka s tím jelimanem Našincem pro to udělají, co bude v jejich silách. Trochu se tou vidinou upokojil a jal se znovu listovat tlustým barevným sešitem. Když dospěl k povídce, v níž spisovatel Rudolf Medek, nedávno povýšený na brigádního generála, vzpomínal
na pití kávy v Rusku, připomněl si pan Sochor zasněně svá vojenská léta.
Pan Sochor a pan inspektor Peterka spolu totiž válčili na italské frontě a taky na východě. Zažili spolu Monte Maio a Monte
Cimone, Lvov, Jaroslaw, polní nemocnice i lazaretní vlaky. A když někoho vidíte s prominutím podělaného strachy a volajícího bolestí mámu, sdíleli jste s ním mokrý a smradlavý dekunk, pomáhali mu převazovat mokvající oznobeniny, dělili se s ním o poslední tabák a komisárek z hubeného fasunku a žvýkali s ním kaštany, otruby, jetel, kůru a jedli psy, vrány a veverky, pak jste s dotyčným člověkem volky nevolky svázáni poutem téměř bratrským. Z pana Sochora a pana Peterky se stali kriegskamarádi na život a na smrt a nic na tom nezměnilo, že je pozdější osud zavál tak trochu na opačné strany zákona. Zkrátka a dobře, ne nadarmo se říká, že četníci a drbani jsou jak bratři ve zbrani. Tak jako jimi byli pan Sochor a pan Peterka.
Neexistovalo snad nic, co by jeden pro druhého neudělali. Svazovalo je takřka pokrevní pouto, však spolu také krváceli v zákopech i na obvazištích, znali své silné stránky i slabůstky. V případě pana Sochora byly tou slabostí peníze, zatímco slabinou pana Peterky bylo něžné pohlaví. Pan Sochor dokázal cestou na frontu vymámit z jalové krávy tele, vyčmuchat cokoli, co se dalo výhodně směnit, a schrastit něco k snědku i na místech, kudy prošlo vojsko tam a zase zpátky a všechno zrekvírovalo a vyjedlo. Pan Peterka zase dovedl v každé vesnici najít nějakou květinku, kterou mohl utrhnout, a hnízdečka prodejné lásky vycítil na sto honů. Pana Sochora bavilo šmelit a keťasit, pan Peterka si krom děvčat potrpěl ještě na zbraně. Pan Sochor byl kliďas, pan Peterka trpíval záchvaty vzteku. A přesto měli jeden pro druhého pochopení. V Itálii pan Sochor málem přišel o prsty na levé ruce a byl to právě jeho věrný druh Peterka, kdo mu pomohl do-