vyvíjelo opačným směrem. Hovořím z pozice amerického akademika počátku jednadvacátého století, kdy největší celosvětový dopad má právě americký nacionalismus a kdy úvahy o rozdílech mezi civilizacemi ovlivňují politický diskurz, a dokonce i zahraniční plány amerických ozbrojených sil. Za této situace a v podmínkách americké hegemonie, která nastala po konci studené války, je nesmírně důležité důsledně dekonstruovat mononacionalistická paradigmata, poukazovat na vzájemná dialogická propojení, která tato paradigmata usvědčují ze lží, a zároveň s tím i pluralizovat a kreolizovat naše modely kultury a občanství. Jak napsal Edward Said: „Pravdou je, že jsme navzájem pomícháni způsobem, o kterém se většině národních vzdělávacích systémů ani nesnilo. Jsem přesvědčen, že smířit poznání na poli umění a vědy s touto integrační realitou, je intelektuálním a kulturním úkolem dneška.“82 Nutně potřebujeme vyvážený pohled na krosnárodní a kroscivilizační fúze a frikce, a právě ten by nám měly poskytnout denacionalizované humanitní disciplíny, bez ohledu na to, jak omezený je jejich vliv mimo akademické instituce. Poukazem na spletité prolínání zdánlivě antitetických vlivů a dějinných událostí, polyfonické vrstvení idiomů a ideologií v jediné básni Yeatse nebo Eliota, Loyové nebo Toomera, Aghy Shahid Ali nebo Lorny Goodisonové, nám básnický transnacionalismus pomůže pochopit svět tvořený proměnlivými kulturními hranicemi a interpretovat sebe sama jako imaginativní občany světů, které se bez přestání překrývají, protínají a sbližují.
82 Edward W. Said: Culture and Imperialism, New York 1993, s. 331.
98 2. kapitola
Cestující poezie
Rychlé, rozbíhající se do všech směrů a bez vysvětlivek – takové jsou geografické přesuny charakterizující slavné úvodní verše Canto 81, které Pound napsal během svého nuceného pobytu v trestném táboře americké armády nedaleko
Pisy:
Zeus lies in Ceres’ bosom
Taishan is attended of loves under Cythera, before sunrise and he said: “Hay aquí mucho catolicismo – (sounded catolithismo) y muy poco reliHion”
Zeus ulehl na ňadrech Cereřiných
Tchaj-šan zasvěcený láskám pod Kythérou, před východem slunce řekl: „Hay aquí mucho catolicismo – (znělo to jako [catolizísmo) y muy poco reliHion“1
S pomocí aluzí rozvinutých a opakujících se ve zbytku Cantos dovozujeme, že slunce se krátce před úsvitem uhnízdilo za horami nedaleko Pisy a mění se v řeckého boha slunce spočinuvšího na prsou bohyně plodnosti Ceres. Kuželovitá hora viditelná zpoza mříží Poundovy klece, je zároveň posvátnou horou
1 Ezra Pound, Canto LXXXI, in: E. Pound: Italská Cantos LXXII–LXXIII. Pisánská Cantos
LXXIV–LXXXIV, přel. Anna Kareninová, Brno 2017, s. 126 (upr. překl.). Anglický originál viz
Ezra Pound: Canto 81, in: E. Pound: The Cantos of Ezra Pound, New York 1972, s. 517.
99 3. kapitola
kdesi v Číně, ale hned další verš nás vrací do Řecka – na iónský ostrov zasvěcený Afroditě; po něm následuje pasáž věnovaná osobním vzpomínkám na Španělsko. Ne všechny básně cestují takovou rychlostí. I tak se v duchu „cestující teorie“ Edwarda Saida a „kultur cestování“ Jamese Clifforda pokusím zamyslet nad tím, co umožnilo cestující poezii Ezry Pounda a mnoha dalších moderních a současných básníků tak snadno překračovat národní a kulturní hranice.2 Clifford si je dobře vědom „neoddiskutovatelné pachuti“ pojící se s pojmem „cestování“ i rekreačních, buržoazních, evropských a genderových asociací, které tento pojem vyvolává. Přesto se mu prostřednictvím tohoto široce vymezeného pojmu daří popsat nejrůznější „podoby překračování hranic a vzájemných interakcí“ a „různé podoby odcházení a vracení se domů, zpodobňování světů s odlišnými centry a propojené kosmopolitismy“.3 Jak poezie opouští domov a jak se vrací? Co umožňuje její kosmopolitismy s různými centry? A jak se cestování básnické liší od globálního cestování pomocí jiných prostředků?
Poezie samozřejmě cestuje díky cestujícím básníkům. Poundův pobyt v italském internačním táboře nám připomíná, jak jsme ostatně viděli ve druhé kapitole, že poezii první poloviny dvacátého století zásadně proměnili nejrůznější vyhoštěnci, utečenci a emigranti a že putování z místa na místo a zážitky z cest zásadním způsobem ovlivnily moderní a současné básníky počínaje Yeatsem, Eliotem a Minou Loyovou přes básníky harlemské renesance, jako byli Langston Hughes a Claude McKay, až po poválečné americké básníky včetně Elizabeth Bishopové, Johna Ashberyho a Jamese Merrilla (o nichž Robert von Hallberg a Jeffrey Gray hovoří jako cestovatelích a turistech), básníky postkoloniální a básníky-imigranty včetně Okota p’Biteka a Lorny Goodisonové, Paula Muldoona a Charlese Simica.4 Vedle cestování jako takového ovlivnila moderní a současnou anglicky psanou poezii snadná dostupnost obrazů a myšlenek šířících se prostřednictvím rádia, televize, internetu a dalších globálních médií.
Poezie cestuje i proto, že cestují samotné básně. Internovanému Poundovi se poštěstilo, že na vězeňské toaletě objevil výtisk antologie The Pocket Book
2 Edward W. Said, Traveling Theory, in: E. W. Said: The World, the Text, and the Critic, Cambridge, MA 1983, s. 226–247; James Clifford: Traveling Cultures, Routes. Travel and Translation in the Late Twentieth Century, Cambridge 1997, s. 17–46.
3 J. Clifford: Routes, s. 39, 3, 27–28.
4 Robert von Hallberg: Tourists, American Poetry and Culture, 1945–1980, Cambridge 1985, s. 62–92; Jeffrey Gray: Mastery’s End. Travel and Postwar American Poetry, Athens 2005.
100 3. kapitola
Ukázka elektronické knihy