do jemnohmotného těla otevřela vlivem alkoholu nebo jiných toxických látek.
Tohle poznání bylo ve skutečnosti jednou z hlavních příčin, proč jsem přestala kouřit trávu, i když jsem svého času měla přezdívku miss Gaňdžula. Samozřejmě i proto, že jsem chtěla udělat Krišnovi radost, ale byla tam taky pragmatická úvaha nad tím, co se asi stane, když si zahulím v bytě, kde předtím ležel týden můj mrtvý brácha a kde jsem opakovaně „narážela“ na podivné shluky energie, o kterých jsem si dovolila předpokládat, že to jsou právě duchové, které tam předtím přilákalo jeho mrtvé tělo.
Bylo mi jasné, že jestli si tam jenom jednou zahulím, nalezou do mě všichni, co tam jsou, a skončím s toxickou psychózou v Bohnicích nebo v Dobřanech, což by mi nakonec bylo už asi jedno. Samozřejmě s diagnózou schizofrenie, a záleželo by potom jen na „Uďovi“, co by si ode mě přál.
Od jedné mojí kamarádky vím, že od ní si například přál, aby skočila ze šestého patra. Měla zrovna hodně vyhrocené drogové období, dokonce žila s drogovým dealerem, takže není divu, že ji jeden posednul a pořád jí něco našeptával. A dělal to tak dlouho, až z toho okna nakonec opravdu skočila. A jelikož mi to pak vyprávěla, je jasné, že to přežila. Hlavně ale díky modlitbám jejího otce a posvátným obřadům, které pro ni nechal vykonat v Indii. Vrátila se zpět z kómatu, a jak mi později vyprávěla, byla přímo v pekle, jak je popsané v pátém zpěvu Šrímad Bhágavatamu. Ten přitom četla až potom a jen žasla, jak přesně to odpovídá tomu, co tam viděla a zažila.
Tetka Rózka
Ta vesnice, kde žije naše příbuzná Marka Zetochová, je vlastně jen pár baráků v zatáčce. Naštěstí jsme se na ni proto doptaly hodně rychle – všichni se tu znají. Za chvíli už parkujeme před jejich domem. Vylézá nejprve Marky muž neboli Farkašky bratr a potom se objevuje i Marka, hubená, hezká ženská kolem padesátky.
Chvilku je pořádně překvapená a pak povídá: „Tak vy jste ti naši příbuzní, co jsme nikdy neviděli?“ Kroutí u toho nevěřícně hlavou a už nás vede do „izby“, jak se tady říká.
Mamka jí objasňuje celou rodinnou historii. Sype z rukávu spoustu jmen a k nim naprosto bezchybně přiřazuje rodinné vztahy. Má to všechno poznamenané v notýsku a doptávala se na to u sestry Marie i dalších příbuzných. A protože má sloní paměť, odříká vám, kdo je s kým jak příbuzný, i když ji třeba vzbudíte o půlnoci, jak to po nás ostatně ve škole vždycky chtěly naše učitelky.
Pro Marku, vnučku Vincka, se tak nečekaně otevírá další historie té části rodiny, kterou znala jen z vyprávění. A o jejíchž členech si vždycky jen představovala, co všechno je tam v těch Čechách a na Slovensku asi čekalo, zatímco její nejbližší zůstali tady. • • •
Také ona, stejně jako ostatní ještě ne tak staří obyvatelé místní slovenské komunity, si vydělává v některé ze zemí Evropské unie. Vždy odjede na několik měsíců do Holandska, kde pracuje s květinami, a pak se vrací domů a spolu s manželem vylepšují dům a přilepšují svým dětem. Ty žijí
většinou v zahraničí – v Čechách, na Slovensku a jedna z dcer dokonce až v Bruselu.
Doma má ještě nejmladšího syna, takový hezký chlapec do šesté třídy, a je vidět, jak ho úplně a nekonečně zbožňuje. Je to dítě po zhruba dvaceti letech manželství a ona se z něj raduje a těší, a on si toho je moc dobře vědom. A z té máminy lásky z něj úplně emanuje určité sebevědomí a jistota, která však není arogancí ani pýchou.
V čem mi Marka hodně připomíná babičku Terezku i její dcery, je to, jak má doma naklizeno. Ukazuje nám fotky dětí, jejich svatby a křtiny a všude je spousta bílé barvy a pěkně oblečených lidí. Jako by tu všechno dělali tak, jak se má. Až mi to trošku nahání strach – ne ve zlém, ale chybí mi v tom určité volnomyšlenkářství, na které jsem z Čech zvyklá. Ale na druhou stranu tato jejich mentální ukázněnost přináší praktické výsledky.
Vyprávíme si o propletencích našich rodinných vztahů i o té obrovské náhodě, že jsme ze všech obyvatel Boromlaku potkaly právě Farkašku, její švagrovou. Když jí popisujeme naši cestu nahoru ke kříži, řekne nám, že teď pojedeme za tetkou Rózkou, nejmladší z Vinckových dětí, sestrou jejího otce a momentálně nejstarší žijící z potomků
Terezčiných rodičů.
A je to právě ta „stará babička, co bydlí hned pod křížem, které letos v zimě zemřel manžel“. Možná si ještě vzpomínáte, jak se o ní Farkaška zmínila. Ale protože nebyla až natolik obeznámená s rodinnými vazbami u Švajků – je přece jen z té druhé strany, od Zetochových – neuvědomila si, že vlastně tetka Rózka je skutečný cíl našeho výletu. A dokud jsme ji pak za chvíli neuviděly na vlastní oči, nevěděly jsme to ani my samy.