„Ano.“ Tristan přikývl. „Když jsem přišel do rodiny já, Charlotte byla naší pastýřkou. To znamená, že byla nejstarší. Stejně jako teď já. Odešla asi před devíti lety. Ale čas od času se ozve.“
Ravani přestával být rozechvělý, namísto toho jej naplňoval údiv. Otázky jej napadaly jedna za druhou.
„Z čeho platíte jídlo, dům a další věci?“
„Většinou se o to starají bývalí poutníci. Posílají nám peníze, když mohou. Někteří mohou poslat jen trochu, jiní víc. Ale všichni něco posílají. A my taky děláme, co můžeme. Kdo na to má věk, najde si nějakou práci. Ti mladší hlídají děti, sekají trávu a tak. Ale při tolika hladových krcích těch peněz nikdy moc nemáme.“
Ravani přikývl a uvědomil si, že Virginie a Colt nosí stále stejné obnošené šaty.
„Odkud jste ale všichni přišli? Utekli jste z domova? Kde jsou vaši rodiče?“
„Každý z nás má svou vlastní historii. Některým rodiče zemřeli…“
Tristan se na chvíli odmlčel a Ravani si všiml, že několik dětí kolem něj sklopilo hlavy. „Některé z nás rodiče opustili, zanechali dítě na prahu sirotčince, hasičské zbrojnice nebo policejní stanice. Někteří z nás ani netuší, jak a proč skončili sami. Ale důležité je jen to, že už sami nejsme. Naši rodiče se o nás nedokázali postarat, ať už z jakýchkoli důvodů. Tak se teď staráme sami o sebe. A jeden o druhého.“
„Ale tohle se přece… nesmí, ne? Žít jen tak sami, bez dospělých?“
Tristanova tvář potemněla.
„Ano. Nesmí se to, není to zákonné. A proto se musíme skrývat. Pořád. Protože existují lidé, kteří nás pronásledují. Říkáme jim vlci. Vlci, kteří mají odznaky, pouta, papíry o opatrovnictví a soudní příkazy. A taky další vlci. Ti nás sice nehledají, usmívají se na nás, dokonce jim na nás záleží, ale když se dozvědí, jak to máme, chtějí nás udat. Poslat nás zpátky do sirotčinců.“
„Co je…“ Ravani raději zmlkl. Napadlo ho, že jeho otázky mohou znít moc chladně a věcně, když jim je klade jako kluk, který má tátu a mámu a příjemný domov. Ale Tristan řekl, že se má ptát na cokoli, a tak tu otázku
položil: „Co je na tom tak špatného? Proč prostě nežijete v sirotčinci? Je to tam tak špatné?“ Ulevilo se mu, když viděl, že Tristan se nezdá být jeho otázkou uražen.
„Ne všude. Když poutníci kdysi začínali, bylo to tam asi hrozné. Teď už jsou sirotčince lepší, nebo aspoň většina z nich. Ale… pořád to není domov. Není to rodina. Rozhodli jsme se stát poutníky, protože jsme chtěli někam patřit. Být součástí něčeho lepšího. My máme jeden druhého rádi.“ Hlas se mu zachvěl. Beth se naklonila a položila mu ruku na rameno. Podíval se na ni, přikývl, povzdechl a pokračoval: „My jsme rodina. Všichni jsme poutníci.“
Tristan si odkašlal. Jeho hlas byl opět pevný a rozhodný.
„Takže musíme být pořád připraveni. Nemůžeme čekat, až si nás vlk všimne nebo nás vypátrá. Když se vlci objeví, je už pozdě. Když nám zaklepou na dveře, musíme už být daleko a dům prázdný.“
Ravani se rozhlédl po bledých tvářích poutníků. Někteří se drželi za ruce. Žádný z nich se neusmíval. Vypadali trochu smutně. A trochu vystrašeně. Ale také velmi odhodlaně. Viděl uslzené tváře, ale také stisknuté rty, planoucí oči a zaťaté čelisti.
Pak Tristanovi porozuměl. Pochopil jeho chování toho večera, kdy se setkali. Nepřátelské pohledy, opatrnost, přísná pravidla, ostrá a výhrůžná slova. Ne, Tristan nebyl zlý. Jen prozíravý a obezřetný. A jak tam tak stál v mihotavém světle svíček, Ravani se ho nebál – bylo mu ho líto.
Ravani někdy, vlastně až příliš často, nedokázal ochránit ani sebe sama. Ale Tristan musel udržet v bezpečí sedmičlennou rodinu.
„Ještě nějaké otázky?“
Ravani se zamyslel. Vzpomněl si na Virginii, jak si s ním šla v noci povídat na hřbitov. A na Colta, jak se smál zablácený v potoce. Na Annabel chichotající se v trávě. Myslel na dodávku plnou dětí, které přijely za svitu měsíce, aby je nikdo neviděl. Představoval si život v domě se šesti dalšími lidmi, z nichž každý na vás dává pozor. A uvědomoval si, jak je on sám osamělý.
„Ještě jednu,“ promluvil. „Vás to… baví?“
Tristan nadzvedl obočí. Takovou otázku zjevně nečekal.
„Je to těžké,“ odpověděl.
„Máme strach,“ dodala Annabel.
„Člověka to docela vyčerpává,“ přiznala Beth.
„No…“ Tristan se odmlčel. Pak se k Ravaniho překvapení usmál. Tedy, tak trochu. Byl to jeho způsob úsměvu: zvedl jeden koutek úst, ukázal zuby a na tváři se mu objevil dolíček. „Vlastně jo. Někdy to je docela sranda.“
Beth vyšpulila rty a přikývla.
„No jejda. Je to pořádně zábavné,“ přidal se Colt. „Teda když zrovna nejsme na útěku a nezdrháme jako o život.“
„Jednou jsem četla knížku,“ vložila se do rozhovoru Winnie, „a ta holka, o které to bylo, uspořádala večírek s přespávačkou pro všechny své nejlepší kamarádky. Být poutníkem je něco podobného, akorát to máme pořád. A taky po tobě pátrá policie.“
„Jo,“ přitakal Benjamin. „A nemáme dost jídla. Ale taky nemáme žádnou večerku.“
„Žádná maminka tě neukládá,“ prohodila Virginie jemným hlasem a místnost ztichla. „Ale taky se nikdy neprobudíš sám.“
Ravani se podíval Virginii do očí. Tentokrát stiskl ruku on jí. Vzpomněl si, co mu řekla té noci v lese.
„Takže je to hrozné,“ zhodnotil. „Ale i úžasné. Obojí.“
Virginie se usmála, hlavně očima, a přitakala: „Přesně tak.“
„Takže,“ promluvil Tristan a znovu vykročil vpřed. „Můžeme ti věřit, že udržíš naše tajemství? Jsi s námi?“
Ravani se mu podíval do očí a přikývl.
„Ano. Můžete mi věřit.“
„Tak to slib. Řekni to nahlas. Zachováš ho po všechny dny?“
Ravani se znovu obrátil k Virginii. Upírala na něj pohled plný očekávání. Přikývl. A ona na něj také kývla. Někdy dva lidé vykročí do neznáma a jeden druhého přitom podrží.