přiváželi nebo přicházeli s ním či za ním, a kde se od věků setkával a mísil živel slovanský s neslovanským. Vzápětí se Praha stala severní a vlastně i západní výspou judeokřesťanské civilizace, jedním z center evropské vzdělanosti, a na konci středověku i kolébkou evropského protestantismu sto let před Lutherem. V období renesance pak hlavním městem země, v níž koexistovaly oba hlavní proudy západního křesťanství v ovzduší tolerance, jaké nevládlo jinde v Evropě a nikde netrvalo tak dlouho. O Praze barokní není třeba zvlášť hovořit, právě o ní toho svět ví nejvíc a také ji umíme nejlíp propagovat. Z ní se rodí i Praha mozartovská a předmozartovská (tady samozřejmě nejde jen o Prahu, ale o české země vůbec, jako ostatně i v jiných ohledech (a s ní hudební tradice, jež roste daleko do dvacátého století — netroufám si říci do dneška).
V neposlední řadě Praha jako místo soužití, prolínání a vzájemného prorůstání národní české kultury s kulturou německou a židovskou, místo vzniku toho, čemu se říká „pražská kultura“ a co prostupuje celou kulturu českou. A nakonec Praha jako středisko kultury, která takřka sama, bez politických a hospodářských elit, vynesla do Evropy zapomenutý národ, vzkřísila jeho jazyk, jeho dějiny, dala vzniknout literatuře, jež záhy do polozapomenutého jazyka přeložila většinu světového dědictví a sama vytvořila díla, jež neodlučně patří k literatuře světové. Kultury, jež se stala jedním z paradigmat evropského modernismu a znovu zprvu téměř sama pomáhala vyvést koncem padesátých a v šedesátých letech národ z temnoty stalinismu až na práh občanské společnosti. To jsou samozřejmě jen hlavní momenty, hlavní charakteristiky významu Prahy pro evropskou kulturu, jež budeme moci na prahu příštího
tisíciletí připomenout Evropě. A spolu s ní a s jinými městy (jimž se tohoto pověření už dostalo) uvažovat o tom, jaké by mělo a mohlo být kulturní poslání Prahy přinejmenším v příštích desetiletích.
Zdá se mi samozřejmé, že takový úkol nemůže zvládnout žádná obecně prospěšná společnost (o jejímž statutu, pověření, financování i intelektuálním potenciálu bychom rádi věděli víc, než že v jejím čele stojí „Mgr. Radomír Šofr — ředitel“). Tady musejí od začátku a velice rychle (času je katastrofálně málo — jak daleko dopředu plánují operní divadla, Pražské jaro, orchestry vůbec, samozřejmě Laterna magika, výstavní síně, jak dlouho trvá dát dohromady festival či velkou výstavu atd., to přece všichni víme) vystoupit do popředí jako garanti prezident, umělecké svazy, církve atd. atp. Nová vláda, kterou snad budeme mít začátkem léta, a její příští ministr kultury by měli už ve chvíli svého nástupu mít připravený plán, jak hodlají zajistit naplnění příležitosti vrátit Prahu na mapě Evropy na místo, které jí v minulosti patřilo. (A poučit bychom se měli nejen třeba od Benátek, ale i z příkladu měst, jež tuto svou příležitost nepochopila, i těch, která ji prošvihla.) Nejde samozřejmě jenom o Prahu, ale o celou republiku, o českou kulturu jako celek. Tedy o úkol stejně pro Brno, Olomouc, Plzeň či Liberec — a vůbec o každé místo na mapě republiky, jež poznamenala dávná i nedávná historie české kultury.
Lidové noviny
6. března 1998
FILMOVÝ ÚČET ČESKÉ KULTURY
Knížka Andreje Halady Český film devadesátých let s podtitulem Od Tankového praporu ke Koljovi je, aspoň pro mě, tím nejzajímavějším, co se na naší filmové scéně objevilo v posledním desetiletí. Její autor je zřejmě skutečný filmový kritik a jako první opravdu shrnul, co se u nás na tomto poli událo. K jeho soudům mám jen málo co dodat. Navíc jsem se hodně dozvěděl o tom, jak a s jakými výsledky probíhala likvidace československé, potažmo české kinematografie. Takže jen pár poznámek psaných z odstupu. Sotva se český film začal vyhrabávat z provinčnosti, k níž ho odsoudil příchod zvuku, přišla válka. Studiový systém a obratnost Miloše Havla, který dokázal v letech okupace balancovat na hraně, mu pomohly přežít, a dokonce umělecky zesílit. Tehdy se také zrodil projekt státního filmu, realizovaný dekretem z roku 1946. Siréna, Svědomí a pár dalších filmů stihly ověřit jeho životaschopnost, ale poúnorové období křehkou rostlinku vzápětí zašláplo. Zůstal však subvencovaný studiový systém. Jeho zásluhou se mohly rychle objevit pozitivní výsledky první oblevy už po osmi letech tvrdého stalinismu. V Maďarsku a Polsku dokonce ještě dřív. A z těchto prvních úspěchů vyrostla v jakémsi skleníku v šedesátých letech velká kinematografie maďarská, polská a především československá. Dnes se ukazuje, že likvidace skleníku, v němž se navzdory jeho majiteli dařilo vzácným rostlinám, obdivovaným po celém světě, nebyla nedorozuměním. Po roce 1990 nešlo přece o to, jak transformovat československou společnost a ekonomiku směrem k jednadvacátému století a navázat přitom na všechny pozitivní tradice minulosti, nýbrž o ryze ideo -