by mi cokoliv ztoho seslal, jen pod víčky cítím slané slzy. Každéhoprýdoženoujehoviny.Prošlajsemhřbitovníbranou ahrobyokolořvaly,žejsemzabiladětemtátu.Vykřiklajsem, žetomuselobýtavběhladokostela.
Náhodnějsem si vybrala lavici blízkooltáře, sedla doní, lokty položilanalavicia sepjatýmarukama podepřelahlavu. Nechci nikoho a nic vidět, nechci nicslyšet. Chci jen jasné znamenísvéhoBoha,chcivědět,cosiotomvšemmyslí achci to, o co ho prosím léta. Ztracena vsíti vlastních dobrých úmyslůachybnýchkrokůseTvádcerakajeaprosí ocestu. Je zbytečnépsátna zdi„Jájsemcesta aživot.“, když neníbližší návod.Snažímse jítcestou spravedlivýchod malaa kživotu tonení.Jednorozhodnutízadruhýmazfacekjsouránypěstí, zezbitýchjsouzranění,zezraněnýchmrtví.Ztouhypolásce jsemobjímaladěvkaře,comiutekl.Apotomčímdáltímnižší sortu chlapů, na čím dál tím špinavějších místech. Potřeba láskyse změnilavpotřebunebýtsámapotřebanebýtsámse změnilave fyziologické potřeby hormonálních výlevů. I vlk samotář potřebujeobčas alespoň dotek. Apokud nevíte, co budezítra,pročse omezovat nadotek. Ale Tvou lásku cítím. Nechávášmě naživuajápomáhámsvé smečce, co tojde.Dal jsimimá vlastníštěňata nadosahrukyajájenechalazemřít. Vím,žezatobudumusetzaplatit.
Ztěžka vydechuji. Přijímáš Bože alespoň ty, co ti tam posílám, omylemi úmyslně?Soudíšje?SoudíšjezaSimonu? Asoudíšjeza křesťanyna územímuslimských bojůvek?Jak soudíšty, cose doneštěstí připletli,aninevědělijakaudělali hroznévěci?
Utírámsislzy.Pořádmámještěnějakéslzy.
Vzadu vkostele zazněly pomalé kroky. Sjíždímrukou do kapsy a otevírám vní nůž. Pomalu otáčím hlavu, pomalu, napruženákeskokuakráně.
Mezi řadami lavic přichází starší paní, nevysoká, lehce obézní, na krku náhrdelníkzdřevěných kuliček skřížem. Pouštímnůžaznovusipodepírámhlavu.
Panísisedádolavicepředemnou,taktrochubokemaotáčí seke mně.Zvedámhlavuadívámsenani.Ztělesněnýklid.
„Mohuvámpomoci?“
Vrtímhlavouautřusislzy.„Ne.“
„Vypadáte,žebystepomocpotřebovala.“
Dívámsenaniauvnitřseperevoláníopomocstouhouna ni skočit a ten provokativní klid zní vymlátit. Jsem jako přetopený kotel, jako hořící sklad trhavin chviličku před explozí.
Chvílitakmlčíme.„Jsemmístní farářka.ProvásJana.“
Aha. „Vlasta.“ Chvíli mlčím. „Nejsem místní. Tedy ne dlouho.“
„Jávím.Jste tukvůlibratrovi.“
„Ne.Jsemtukvůlitěm, cojsounaživu.“
Pokývala. „Takto jerozumné.“Ještě chvílimlčí. „Bydlíteu Simoninýchrodičů,že?“
Přikývlajsem.„Nevím,jakdlouhotubudu.“
Rozhlédlase.Okolosešeřilo.„Nechcivásvyhánět,aleráda bych zavřela kostel. Něco jsme tu uklízeli, normálně touto dobouotevřenýnení.“
Přikývlajsemaosušilakoutky očí. „Půjdu.“
„Pojďte.Dámesikafeabuchtunafaře.Jetamtepleji.“
Rozhlížímse po kostele. Nápisy na zdech, zašlá omítka, nikdežádnézvláštnízdobení.Evangelíci.
„Ne, já…“Dívám se dotěch jejíchhlubokých, přívětivých očí. „Takano,“měnímrozhodnutí.
Vstávámaodcházímespoludopodzimníhopodvečera.
Janami postavila na stůl čaj a tácsbuchtami.Poděkovala jsemasvléklasi svetr, odpecevrohukuchyněsálaloteplo.
Janasisedlanaprotimně.„Mohusezeptat,cováspřivedlo dokostela?“ Chvílimlčela.„Víte,většinouvástamnevídám.“
Pokývala jsem hlavou. „Akdyž se modlíte, nebuďte jako pokrytci:tisesobliboumodlívsynagógáchananárožích,aby bylilidemnaočích."
"Rozumím, co tím chcete říct. Kdyžty se modlíš, vejdido svéhopokojíku,zavřizaseboudveřeamodliseksvémuOtci,
který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí."
Přikývlajsem."VždyťvášOtecví,copotřebujete,dříve,než ho prosíte." Povzdechla jsem si: "Proč já vůbecchodím do kostela?“
„Protože to, co citujete zkázání na hoře, nemůžeme posuzovat izolovaně,“ pronesla Jana zamyšleně. „Navíc Vás tamstejněněcopřivedlo.“
Zamyšlenějsemsnědlabuchtu,zapilajičajem.
„Protožeužnemohunéstsvépozemské bříměa čekámna znamení.“Povzdechlajsem.„Nepřišlo.Zkusilajsemsi proně přijít,alemarně.“
„Nechcivásnutit,alezpovídalajstesevposlednídobě?“
„Pochopitelně.Nechápu sice přesně proč, neboť Bůh ví o každémmémkroku, alezpovídámsemučasto.“
„Aprostřednictvímkněze?“
„Uždávnone.Necháputenmezičlánek.“
Jana také snědla buchtu a také se zamýšlela. Představila jsemsi násnaobraze.Teologické myslitelky pojídajíbuchty, neznámýmistr, olej na plátně,rané 21.století. Chtělose mi posměšněsi odfrknout,alepotlačilajsemto.
Jana se na mě podívala. „Je mnoho nepochopitelnéhoa kmnohémumusímedospětčasem.“
„Tojemožné.“Napilajsemseještětrochučaje.
„Protože se nezdá, že vaše zpověď přináší úlevu, což by měla,takbychtonavašemmístězkusilajinak.“
Podívalajsemsekedveřím.„Jakožebychomšlidokostela, sedlisidozpovědniceatrochutamprochladly?“
„Není nutno.“ Jana se zvedla, odešla úzkými dveřmi, za kterými jsemčekala spížapochvílisevrátilaslahvívína.
„Mešní?“
„Ne.Rozhodněvšakdobré.ManželjezMoravy.“
Nechalajsemsinalít.„Abysemilépemluvilo?“
„Aby námbylolépe.Nezdá se mi, že byste se dozpovědi hrnulaa já rozhodněnemínímvstupovat dovašeho vztahu sBohem.“
„Nenítotaktrochuvašepráce?“Sáhlajsempodalšíbuchtě.