Byla jsem unavená a měla hlad. Usadila jsem se do kouta a čekala na nevím co.
Tam mě našli policajti.
Byla jsem tam už dlouho, nedělala nic a jen se dívala, jak lidé chodí kolem. Sem tam se někdo po mně ohlédl a jedna paní mě dokonce oslovila. Ale já jí neodpověděla.
Policajti byli tři. Zastavili se přede mnou.
„Co tady děláš? Tady nemůžeš zůstat!“
Nic jsem neřekla.
„Nemůžeš odpovědět, když se tě ptám? Máš občanský průkaz?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nemáš! Kolik je ti let?“
„Ukaž nám občanku, nebo tě sebereme.“
„Nevypadá dobře. A je mladá.“
„Píchla sis něco? Ukaž paže…“
Jeden z nich mi chtěl vyhrnout rukávy. Měla jsem plno modřin, a tak jsem se bránila.
„No, no, uklidni se.“
„Půjdeš hezky s námi. Můžeš vstát?“
Kolem nás stáli lidé a pozorovali nás a jeden z policajtů mi pomohl vstát.
„Opravdu nemáš občanku? Vypadáš dospěle, musíš ji mít. Ukaž nám ji a necháme tě jít.“
Zakroutila jsem hlavou, že ne.
„Jsi tedy nezletilá? Utekla jsi?“
Kývla jsem hlavou, že ano.
Policajti se spolu domlouvali a pak jeden z nich řekl:
„Odvezeme ji. Nemůžeme ji tu nechat.“
Ještě jednou to zkusili:
„Jsi němá? Nemůžeš mluvit?“
Neodpověděla jsem.
„Půjdeš hezky klidně s námi?“
Kývla jsem hlavou.
Odvedli mě na policejní stanici na nádraží. Byli tam další lidé a jeden z nich nadával. Protože jsem byla poslušná, posadili mě na lavici. Začal mě vyslýchat jiný polda.
„Utekla jsi z domova?“
Podařilo se mi říct ano.
„Kde bydlíš? Jak se jmenuješ? Žiješ s rodiči nebo s kým? Nechceš odpovídat?“
Štafetu převzala policajtka. Protože jsem dál neodpovídala, prohledala mi kapsy. Měla jsem jen župan, svetr, punčochové kalhoty a bačkory.
„Nemá nic.“
„Zavolej na komisařství. Pošleme ji tam.“
Vyzvedli mě jiní poldové a sedli si se mnou do furgonu. Už jsem se tolik nebála. Mluvili na mě laskavě, ale protože jsem neotevřela pusu, nechali mě na pokoji.
Sledovala jsem ulici přes zamřížovaná okénka. V životě jsem neviděla tolik aut. V jednu chvíli policajti zapnuli sirénu a všechny jsme předjeli.
Na komisařství jsem dlouho čekala a dali mi horkou čokoládu. Měla jsem hlad, ale na to jsem byla zvyklá a nechtěla jsem si o nic říkat.
Nakonec mě posadili před psací stůl a chlápek v civilu mě začal vyslýchat. Byla s ním i nějaká žena.
Kladl mi otázky, ale nedokázala jsem odpovědět.
„Utekla jsi z nemocnice? Ze které?“
Zavrtěla jsem hlavou a nyní se mi podařilo odpovědět, protože jsem nechtěla, aby mě vrátili do nemocnice.
„Odešla jsem od otce. A hledám bratra. Bydlí v Paříži.“
„Kde v Paříži? Má telefon?“
„Nevím.“
„Jak se jmenuješ?
„Lydia Gouardo.“
„Jak se to píše?“
Hláskovala jsem všechna písmena.
„Ty nebydlíš v Paříži?“
„Ne, v Coulommes, v Saine-et-Marne. Ale nechci se tam vrátit.“
„Proč?“
„Otec mě bije.“
„Kolik je ti let?“
„To přesně nevím.“
„Žiješ u svých rodičů?“
„Ona není moje matka.“
„Žiješ se svým otcem a jeho ženou?“
„Ano.“
„Utekla jsi?“
„Ano. Ta žena mě popálila.“
„Kdy to bylo?“
„Když jsem byla malá. Jsem postižená.“
Poldové se na sebe podívali a žena zůstala se mnou. Ptala se mě pořád na totéž, nemohla pochopit, že nevím datum svého narození. Nedokázala jsem si vzpomenout a rozhodla jsem se už neodpovídat. Ten druhý polda se vrátil a něco ženě řekl. Přestala mě vyslýchat a nechali mě samotnou na chodbě. Posadila jsem se na lavici a čekala. Za hodinu jsem uslyšela v chodbě hlas starého.
Srdce se mi zastavilo a počůrala jsem se. Neodvážila jsem se požádat, cítila jsem, že to poteče samo proti mé vůli. Tak strašně mě rozbolelo břicho, že jsem necítila bolest v levém spánku.
A pak pro mě přišel strážník v uniformě. Ti dva poldové diskutovali se starým. Pohled, který v té chvíli po mně vrhnul, v životě nezapomenu. Byl to pohled šelmy těsně před útokem. Zabije mě, to je jasné. A nikdo mu v tom nezabrání.
Je to tak lepší…
Skoro jsem nemohla jít z toho strachu v břiše a ještě stále se mi hrozně chtělo čůrat. Žena přišla ke mně a zeptala