ji odemknu, otevřu úložný box a vytáhnu svou koženou bundu. Ta mě chrání nejen před ranním chladem, ale také před sedřením kůže v případě, že bych z motorky spadl. Měl jsem si vzít i lepší kalhoty, ale po dvaceti letech ježdění znám svá rizika. Rychle si nasadím helmu, přehodím nohu přes sedlo stroje a nastartuju. Když údolí zalijí první sluneční paprsky, zhluboka se nadechnu svěžího ranního vzduchu a navedu motorku klikatými horskými cestami. Čeká na mě Pete. Máme toho hodně co probírat.
ANDREA
Decentně oblečená v černé pouzdrové sukni, modré hedvábné blůzce a pohodlných balerínách si popáté zkontroluju účes a líčení a pohlédnu na hodinky, abych se ujistila, že se před cestou k autu, které jsem zaparkovala u dolní brány, stačím zastavit u Alberta pro druhou kávu.
Když se to tak vezme, je to už pěkná řádka let od chvíle, kdy jsem zažila nervozitu z prvního dne v práci. Když jsem nastoupila u Xaviera Pascala, v práci zprostředkované výkonnou ředitelkou organizace pro ženy v nouzi, byla jsem tak zlomená a unavená a jednoduše vděčná, že jsem v bezpečí, že si na žádnou nervozitu nevzpomínám. Zkrátka jsem byla odhodlaná udělat cokoliv, o co mě požádají, a udělat to líp, než budou očekávat, abych mohla zůstat tak dlouho, jak budu potřebovat. Práci pro něj jsem milovala – začínala jsem v rezidenci Xaviera Pascala a později si udělala potřebný kurz a přesunula se na loď. Zamilovala jsem si svou práci i jeho rodinu, zejména malou Dauphine, která byla v době, kdy jsem začínala, sotva batole.
Kapitola třináctáA díky Evanovi a jeho bezpečnostním kontrolám a protokolům jsem se cítila v bezpečí. Na to jsem nesměla zapomínat.
Vykročila jsem předními dveřmi a okamžitě spatřila termohrnek s důvěrně známým logem jachty a pod ním lísteček.
Kafe na tvůj první den. Je od Françoise, omlouvám se. Albert otevírá až v 8 (další bod pro Françoise). Hodně štěstí.
Evan
P.S. Zapomeneš, že vedle tebe bydlím, slibuju.
Ani za boha. Stiskla jsem rty, nacpala lísteček zpátky pod hrnek a zamkla za sebou dveře. Seběhla jsem z verandy, ale po třech krocích jsem se se zavrčením otočila a vrátila se pro kávu. Nacpala jsem si lístek do kabelky a zamířila k autu.
Bože, vždyť je to jen kafe. A bylo to od něj vážně pozorné gesto. Milé. A jeho zamýšleným účinkem bylo obměkčit mě. Zašel pro něj s termohrnkem a kromě toho pro něj musel seběhnout dolů k bráně, zase se vrátit a ve svých vlastních stopách vyrazit do práce. A byla to káva. Kávu jsem potřebovala. Navzdory tomu, že nebyla od Alberta, jsem se váhavě napila.
„Hmmm,“ zamumlala jsem. François a Albert se rozhodně snažili jeden druhého překonat. Přemítala jsem nad proslulou Geraldine, do které se oba zamilovali. Při našem krátkém setkání na mě Albert působil jako zajímavý charakter. Jaký je asi François?
Na dolním náměstí jsem minula trattorii, která byla vzhledem k časnému ránu zavřená. Po dlažebních kostkách poskakovali ptáčci a hledali drobečky. Fontána klokotala a hřiště na pétanque zelo prázdnotou. Večer jsem se nevrátila, abych se stala svědkem rivality obou starých mužů. Vybledlá červená markýza Françoisova tabacu povlávala ve svěžím vánku a ze dveří se vynořil muž s koštětem. Sám François, odhadovala jsem.
Začala jsem mu mávat na pozdrav, ale když na mě upřeně pohlédl, zaváhala jsem.
Ohlédla jsem se, abych se ujistila, že se skutečně dívá na mě, ale když jsem se k němu vrátila pohledem, s širokým úsměvem na rtech mi nadšeně zamával. Musela jsem si jeho zvláštní pohled špatně vylo-