přemluvil nějaké rybáře, aby nás vzali na palubu. Nabídl jim za to zásobu horké kávy na celou noc. Takže jsme právě dorazili do Holandska !“
Ella nevěřícně zamrkala, pak zívla a protáhla se, zrovna když její tatínek otevřel zadní dveře dodávky.
„Dokonalé počasí na croissanty,“ usmál se na Ellu, která se radostně zašklebila, když rozdal poslední zásoby koláčků a pečiva.
„A Karlík nám poslal zprávu,“ hlásila dál Majda.
„Našel něco moc a moc zajímavého! Prý byli v nějaké galerii v Barceloně a objevili tam sbírku španělského
velvyslance, který shromáždil nejrůznější obrazy s jednorožci. Mají tam strašně moc obrazů, ale na jednom je jednorožec, který se od ostatních naprosto liší. Má totiž schopnosti více druhů jednorožců. Říkalo se jim prý jednorožci dvojí krve nebo Nové hvězdy, protože byli jediní na světě.“
„Ví Karlík, jak se ten obraz jmenoval?“ zeptala se Ella.
Majda rychle napsala chlapcům zprávu a pak obě tiše čekaly, až telefon zase cinkne. Chvíli bylo slyšet jen křupání croissantů. Když dorazila zpráva, Astra si nespokojeně odfrkla.
MĚSÍC NA HLADINĚ
Karlík poslal dokonce i fotografii. Sice byla trochu rozmazaná, ale jméno bylo jakžtakž čitelné.
Ellin tatínek se napil mandlové kávy a začal googlovat. „Koukněte! Vypadá to, že kopii tohohle obrazu mají v jednom muzeu v Amsterodamu. Jmenuje se Van den Bergovo muzeum kuriozit.“ Podíval se na hodinky. „Mohli bychom tam dorazit brzy odpoledne.“
Ella s Majdou byly celé rozlámané a zpátky do dodávky se jim moc nechtělo, ale Astra spokojeně spala, a tak se rozhodli, že bude nejlepší vyrazit na cestu hned.
„Ach, a ještě něco,“ řekl Ellin tatínek, když dívka
konečně vzdala pokusy učesat si rozcuchané vlasy.
„Originál obrazu namalovala tvoje prababička Elyse de Lyon.“
Ella s Majdou byly naprosto ohromené. Tohle bylo něco úžasného.
„Moje prababička namalovala jednorožce?“
Jak to, že Ella nikdy předtím obraz neviděla? Vypadal ten jednorožec jako Astra?
Elle se honilo hlavou tolik otázek, ale tatínek na žádnou z nich neuměl odpovědět.
Van den Bergovo muzeum kuriozit nebylo na hlavním amsterodamském náměstí jako ostatní muzea, ale bylo zastrčené v horním patře vysokého, úzkého domu
se špičatou střechou stojícího na břehu kanálu.
„To je báječné, že si můžeme zase zabruslit,“ zaradovala se Majda, když svištěly sluncem zalitými ulicemi po nábřeží a nasávaly vůně čerstvých palačinek. Po cestě je míjeli cinkající cyklisté a čluny zasněně plovoucí po kanálech.
Ella měla pocit, že se ve stínech ulic schovávají slabě světélkující jednorožci, ale kdykoliv se ohlédla, viděla jen pulzující ulice a barevné tulipány.
Když dorazily k neobvyklému muzeu, brusle vyzuly a přehodily si je přes rameno. Uvnitř bylo docela plno a některé exponáty byly až strašidelné, ale zakrátko už jí Majda ukazovala obraz schovaný na samém konci místnosti vysoko na zdi. Obě otevřely ústa v úžasu.
„To je přece ona…“ vydechla Ella. „To je Astra!“
„Tohle je jeden z mých nejoblíbenějších obrazů,“ ozval se pisklavý hlas za děvčaty. Rychle se ohlédly a chytily se za ruce. Za malým plastovým stolkem stál muž
s ohromným knírem a očima, které vypadaly, že jsou fialové. Měl zažloutlé zuby a na visačce stálo jméno pan