„Je tu ještě něco…“ ozvala se opět tichým hlasem, jako by sbírala odvahu k tomu, co chce říct.
„Zdá se, jako bych s jeho játry získala i část jeho vzpomínek.“
Ta ženská se patrně úplně zbláznila, prolétlo mu hlavou a pátravě se na ni zadíval. „Prosím?“ V jeho hlase znělo víc ironie, než zamýšlel.
Poškrábala se rozpačitě na hlavě. „Existuje k tomu i lékařské vysvětlení,“ bránila se, protože patrně tušila, jaký bude mít její poslední věta dopad.
„Prosím, sem s tím,“ pokynul Soren.
„Jedná se o určitý jev, kterému se v lékařských kruzích říká teorie buněčné paměti. Jde o to, že vzpomínky, určité krátké obrazy a osobnostní rysy mohou být uloženy na místech mimo mozek. Že mohou být uloženy v jednotlivých buňkách nebo životodárných orgánech. Existují o tomto jevu zdokumentované případy z celého světa,“ dodala.
Soren nevěděl, jestli bdí či sní. Co se mu to ta ženská snaží namluvit? Tohle je přece naprostý nesmysl!
Otočil pohled k Avangelině. „Chápu, že ti Malcolm chybí. Nám všem chybí. Tomuhle ale přece nemůžeš věřit.“
V očích jí zajiskřilo. Stiskla pevně rty a vrhla po něm pohledem, který si jaký kluk dobře pamatoval. „Seď a vyslechni si ji do konce.“
Přestože už dávno nebyl tím malým klukem, na kterého tenhle přísný pohled čas od času uplatňovala, beze slova poslechl.
Alyson se na něj chápavě usmála. „Vím, že to zní divně. Vůbec se vám nedivím, že mi nevěříte. Sama jsem zpočátku nechápala, co se to se mnou děje. Snažila jsem se najít nějaké lékařské vysvětlení, jelikož se mi opravdu stává, že vzpomínky, které se mi vybaví, nejsou moje vzpomínky.“
„Řekni mu o tvé vášni k rychlé jízdě,“ pobídla ji Avangeline.
„Bylo mi osmnáct, když mi transplantovali nová játra. Do té doby jsem měla příšerný strach z aut. Bála jsem se přejít silnici, natož si do nějakého sednout. Byla jsem totiž náhodným svědkem dopravní nehody, při níž jeden člověk zemřel. Po transplantaci to však přešlo. Dostala jsem chuť udělat si řidičák. Jakmile jsem udělala zkoušky, přihlásila jsem se do dalších pokročilých kurzů, a navíc jsem si udělala i řidičák na motorku. Auto řídím moc ráda, a navíc miluju rychlou jízdu!“
Rychlou jízdu miluje každý druhý, ušklíbl se Soren pro sebe. Tohle vůbec nic nedokazuje. Navíc lidé se mění s věkem a nemusí to mít spojitost s žádnou rodinou. Také si to mohla celé vymyslet. Ne, tohle byla po všech stránkách laciná historka a Soren tomu odmítal věřit.
„To je všechno?“ zeptal se a hlas mu mírně přeskočil. „To je všechno, co mi ke své diagnóze můžete sdělit?“
Protáhla tvář. „Bývala jsem klidná a vyrovnaná a teď mám v hlavě zmatek. Také jsem nejedla sladkosti a nyní se nedokážu udržet, kdykoli vidím něco sladkého.“
Pokrčil rameny. „To nic nevysvětluje. Zkrátka vám nevěřím,“ pronesl pevně a nasadil výraz, který míval těsně před závodem a který sportovní redaktoři označili za výraz hráče pokeru.
„Kolik chcete?“
„Padesát milionů,“ odpověděla obratem.
Přikývl. Věděl, že tohle je počáteční požadavek a že ho jistě přinejmenším zdvojnásobí. „Jestli odsud vypadnete do půl hodiny, nebudu vás žalovat za podvod či manipulaci.“
„Chcete mě žalovat?“ vytřeštila oči a přelétala pohledem z jednoho na druhého. „Copak vám nedošlo, že si dělám legraci?“
„Soren byl odmalička vážný chlapec,“ konstatovala
Avangeline suše. Její hlas zněl pohoršeně, Soren se však nemínil omlouvat. Možná bral všechno příliš vážně, copak ale život takový nebyl?
„Nechci vaše peníze, Sorene,“ pronesla důrazně a vstala. Ruce si přitom zastrčila do kapes. „Chtěla jsem jen poznat vaši rodinu. To je celé.“
Také vstal. Tušil, že v přítomnosti téhle ženy nevydrží už ani minutu. Ztráta Malcolma ho citelně zasáhla. Léta se s tím vyrovnával a teď se objeví tahle šarlatánka a bude tvrdit, že v sobě má něco z něho. Tohle bylo už přespříliš.
Neměl sem jezdit. Neměl přestat s tréninkem. Měl zůstat na Floridě. Tam měl vše pod kontrolou. Den měl jasný řád a nic ho nemohlo překvapit.
Také babička vstala. Tvářila se přísně a odhodlaně. „Jak se odvažuješ myslet si, že jsem tak hloupá, abych se nechala nachytat?“ vrhla po něm chladným pohledem.
Jacinda, která jako poslední ještě zůstala sedět na gauči, rozpačitě zamrkala. Takhle se Avangeline na Sorena snad nikdy nezlobila.
„Jakmile mi Alyson tohle vyprávěla, ihned jsem si najala soukromého vyšetřovatele, aby mi všechno o Alyson zjistil. Potvrdil, že co říká, je pravda.“
„Potvrdil snad také, že lásku k rychlé jízdě a sladkostem zdědila právě od Malcolma?“ ušklíbl se. Přestože se Avangeline tvářila přísně, nemínil ustoupit.
„Ráda bych tě upozornila, že tohle je můj dům a můžu si sem pozvat, koho chci. Také závěť můžu napsat, až uznám za vhodné. Stejně tak je pouze na mně, komu co odkážu,“ řekla ledovým hlasem.
„Mně je úplně jedno, komu co odkážeš. Pokud ovšem nenapíšeš závěť, kde bude vše jasně stanoveno, mí bratři se dostanou do velkých problémů. Jednej, jak chceš.“ Stejně jako Avangeline, i on se tvářil chladně a neústupně.
„Vezmu to na vědomí,“ její hlas už nemohl být