„Co…?“ polkla, zavrtěla hlavou a konečně nezněla ani trochu vyrovnaně. „Co to mělo být?“
„Nevím,“ procedil skrz zuby Tiziano. „Kéž bych to věděl.“
Načež se zdráhavě otočil a začal se vzdalovat. Dokud toho ještě byl schopen.
SEDMÁ KAPITOLA
Annie se ze všech sil snažila vytěsnit to líbání z hlavy.
Byla si totiž jistá, že kdyby na něj dál myslela, nejspíš by zešílela.
A být z Tiziana Accardiho ještě víc… vyšinutá, bylo to poslední, co potřebovala.
Následující den tak plavala až do úplného vyčerpání. Pořád dokola, dokud si díky pohybu paží pod hladinou znovu nezačala připadat skutečná.
Dokud se opět necítila sama sebou.
Protože nebyla opravdovou Tizianovou milenkou. Zjevně by si měla připomínat častěji, že to je pouhá role, nic víc. Na jejím místě mohl být kdokoli jiný. Kdyby na ni Tiziano na tom schodišti nenarazil, vybral by si prostě nějakou jinou ženu a choval by se úplně stejně. Prohlížela by si ty samé fotky v těch samých časopisech. Nemělo smysl zaobírat se všemi těmi záhadnými pohledy a dumat nad tím, co by mohly znamenat.
Neznamenaly totiž vůbec nic. To, že se jí občas zdálo, že v nich něco vidí, ještě neznamenalo, že to tam je. A i kdyby to tam nakrásně bylo, nezáleželo na tom. Protože z toho nemohlo nic vzejít.
Musela pouze odvést svou práci. To byla cena za
život, který ji co nevidět čeká. Život, v němž konečně bude bez dluhů a zajištěná.
Teď v prosinci Tiziano zřejmě neměl na práci nic jiného než sváteční akce. Každý dobročinný spolek pořádal ples. Každé uskupení, na které se třeba jen jedinkrát pousmál, očividně potřebovalo na konci roku slavit a dožadovalo se jeho přítomnosti.
A na každé z těch akcí se Tiziano snažil působit ještě poblázněněji než v umělecké galerii. Nechyběly roztoužené pohledy. Nepřítomně si pohrával s jejími vlasy, s náramkem, který měla na zápěstí, nebo s okrajem jejích šatů. Když se tančilo, vytáhl ji na parket, ignoroval všechny taneční kroky a tiskl ji k sobě – jako by se nemohl dočkat, až ji bude stejným způsobem objímat v ložnici.
Velice často stál poblíž sám Ago Accardi a tvářil se nasupeně. Někdy se po jeho boku objevoval i ten nepříjemně vyhlížející postarší muž jménem Everard Cameron, jenž neskrývaně sdílel Agovu nevoli. Ale i když tam nebyli tihle dva, byl tam bulvár a všechny noviny přetékaly spekulacemi a fotografickými důkazy o novém vášnivém vzplanutí Tiziana Accardiho.
Vážně by si měla blahopřát k dobře sehranému představení. Jenže čím déle to trvalo, tím intenzivněji se v té maškarádě začal objevovat další aspekt, na který nebyla připravená.
Možná to bylo tím, že svět plný milenek a bulváru byl na hony vzdálený jejímu běžnému životu. Možná byla naivní. Ale opravdu ji nenapadlo, že lidé, které skutečně zná, budou číst bulvární časopisy, v nichž se s Tizianem objevuje, a dospějí ke stejným závěrům jako celý zbytek světa. Byla to její chyba. Dokázala myslet jen na to, jak se dostat ze všech těch dluhů. Na ničem jiném jí nezáleželo.