Číšník jim předal menu a převzal si od nich objednávku pití, a poté už je nechal o samotě.
Rocco se opřel. S jednou paží volně přehozenou přes opěradlo její židle působil uvolněně.
„Je to zvláštní,“ prohlásila po chvíli. Rozhlédla se kolem sebe a zakroutila hlavou.
„Být vdaná?“
„To taky,“ zalhala, protože jí to naopak vůbec podivné nepřipadalo – a to ji děsilo. „Myslela jsem být tady, bez osobních strážců. Mám pocit, že jsem bez ochranky ještě nikdy nikde nebyla. Jak jsi to dokázal?“
„Jsme na líbánkách.“ Pokrčil rameny, jako by se tím vše vysvětlovalo.
„Ale to… Na tom přece nezáleží,“ vyhrkla. „Měla jsem v patách ochranku každý den svého života, a to i na internátní škole.“
„Studovala jsi na velmi exkluzivní škole. Dovedu si představit, že jsi tam nebyla jediná s osobním strážcem,“ nadhodil.
„To ne,“ uznala a zamračila se. „Jen mi nejde do hlavy, že s tím bachař souhlasil.“
„Bachař?“ zasmál se Rocco.
„Kapitán Muller,“ vysvětlila. „Vedoucí palácové ostrahy a můj neustálý trn v patě.“
„Měl jsem to potěšení.“
Z jeho hlasu odkapával takový sarkasmus, až se zasmála. „Neoblíbil sis ho?“
„Tuším, že on mě taky ne.“ Zadíval se jí do očí. „Došli jsme ale ke kompromisu,“ dodal a stiskl rty.
„Nevěděla jsem, že to slovo zná. Jak jsi to dokázal?“ zajímala se.
„Přesvědčil jsem ho, že tvoje bezpečí je moje priorita,“ odpověděl Rocco.
Vydechla.
„Nosíš moje dítě,“ připomněl jí. „Není nic, co bych neudělal, abych tě ochránil.“
Rozkoš se okamžitě změnila v něco jiného, chladnějšího. Odtáhla se a předstírala, že se chce napít.
„Není to jen další důvod, proč tu mít ochranku?“ zeptala se Charlotte.
„Moje chata je v podstatě pevnost,“ prohlásil.
„Vždyť ani nemáš plot.“
„Ne, ale dveře jsou na magnetické zámky, všechna okna zabírají kamery, na pozemku jsou rozmístěné tepelné senzory a mám také špičkový alarm,“ prozradil.
„To jsem nevěděla.“
„Všechno je zařízené diskrétně. Nechal jsem to nainstalovat krátce poté, co jsem dům koupil.“
„Bezpečnost je pro tebe důležitá?“
„Spíš soukromí, které mi bezpečnostní opatření dopřávají,“ vysvětlil jí.
Přikývla. „Nedovedu si představit, že by tě chtěl někdo jakkoli ohrozit. Vždyť jsi stavěný jako…“
Povytáhl obočí a čekal, co dodá.
„Jako že se o sebe dokážeš postarat,“ dopověděla a sklenici postavila na stůl.
„To je pravda. Dokážu. Ani mi nikdy nic jiného nezbývalo.“ Sklopil hlavu. „Jsem ale rád, když vím, že je moje soukromí ochráněné. Když jsem v New Yorku, jediný, kdo má do chaty přístup, je moje hospodyně. Mám tam nějaké soukromí věci, které nechci, aby někdo viděl nebo vzal.“
„Například?“
„Osobní věci.“ Opět se rozhodl odpovědět jen neurčitě.
Odtáhla se od něj. Svými slovy mezi nimi udržoval odstup, byť si to třeba ani neuvědomoval.
„Nechce se mi věřit, že by to Mullerovi stačilo,“ pověděla mu skepticky.
„Máš pravdu. Nestačilo,“ přisvědčil Rocco a vysvětlil jí: „Náš kompromis sestává v tom, že ve vesnici je rozmístěno šest osobních strážců. Souhlasil jsem, že jim napíšeme, kdykoli vyjdeme z chaty, aby tě mohli chránit aspoň zpovzdálí.“
„Nás,“ opravila ho automaticky a promnula si spánek. „Teď jsi i ty příslušníkem královské rodiny. Ať se ti to líbí, nebo ne.“
„Nedomnívám se, že by jim na mém bezpečí záleželo,“ namítl Rocco.
„Mýlíš se. Patříš do rodiny, a tedy i pod jejich ochranu. Budeš si na to muset při cestování zvyknout.“
Naklonil se k ní. „Nikdo se mi na paty nepověsí, princezno. Nestojím o to, aby se za mnou táhla celá suita osobních strážců.“
„Jenže –“
Přitiskl jí ukazovák na rty. „O tom nebudu diskutovat.“
Svraštila obočí a přemýšlela, jestli si Rocco uvědomuje, jak těžké pro něj bude vedoucího ochranky přemluvit.
Na druhou stranu je to Rocco Santinova, který jistě dokáže přemluvit kohokoli k čemukoli.
„Chtěl jsi mi povědět o svých vánočních tradicích,“ připomněla mu a usilovně se snažila ovládnout reakci svého těla na jeho dotek.
„Opravdu?“ Políbil ji na rty a vyslal jí do těla tisíce maličkých šípů rozkoše.
Zachvěla se.
„Ano.“ Bylo pro ni však stále těžší soustředit se na jejich rozhovor. Kdykoli se jí dotkl, jako by přestala vnímat vše ostatní. „Jaké to pro tebe o Vánocích bylo?“