„Ano.“
„Je mi líto, že jsem tu situaci špatně pochopil. Předpokládal jsem, že to byla nějaká společenská událost s tvými přáteli.“
Evu překvapilo, že jí zřejmě věří, a ucítila v hrudi příjemné teplo. „Nikdy jsme o tom nikomu neřekla. Byla jsem zděšená, když se ten snímek objevil na internetu.“
„Tvoje matka to nezjistila?“
Eva zavrtěla hlavou. „Její duševní zdraví už se v té době začalo zhoršovat. Musela jsem se o ni starat po celý den. Dokud nezemřela.“
Vidal dlouho nic neříkal. „Předpokládal jsem, že si vynahrazuješ ztracený čas – všechny ty roky, kdy jsi byla víceméně vězněm na castillu .“
Eva odvrátila pohled. „Tak úžasné to nebylo.“
„Takže jsi vážně nebyla ve společnosti…?“
„Ne.“ Eva se přiměla na něho podívat. „Možná se tím změní tvůj pohled na přínosy naší… dohody?“
„Pocházím z pracující třídy – ať už tvá nepřítomnost na společenské scéně znamená cokoliv, stále jsi pro mě přínosem.“
„I s tou pochybnou firmou, kterou vede můj otec?“
„Bohužel to na téhle úrovni není nic výjimečného. Je to trestuhodné ale prochází to.“
„Je to nechutné.“
Vidal zaťal čelist. „Muselo být drsné ho takhle vidět.“
Eva odsunula ponížení a stud. „Neměla jsem očekávat něco lepšího.“
Vidal kývl hlavou k hřišti, kde si hrály děti. „Neměl jsem o tobě tvrdit, že nemáš ráda děti.“
Eva si přála, aby to tolik nebolelo. Připomínalo jí to jednu vzácnou chvíli, kdy ji matka vzala ven z castilla do Madridu. Na okamžik se ztratily a procházely zadními uličkami s budovami blízko u sebe. Děti volně pobíhaly z jedněch otevřených dveří do druhých.
Eva nakoukla do jednoho domu, kde seděla rodina u oběda. S dítětem na babiččině klíně. Otec láskyplně káral malého chlapce, který pobíhal kolem stolu a smál se. Byl to tak úžasný obraz, že se zarazila a ani se nehnula.
Matka si všimla, co ji tak fascinovalo, a tvrdě ji odtáhla. „Ty nejsi jako oni, Evo. Jsi mnohem lepší.“
Ona však nechtěla být lepší. Záviděla jim.
Eva odsunula stranou bodnutí touhy ležící pod strachem, který cítila při představě, že by měla děti. „Nemám v úmyslu být mámou. Jak bych mohla, když se o mě moje vlastní matka sotva zajímala?“
„A přesto sem chodíš?“
Podívala se na Vidala. „Ty chceš děti?“ zeptala se.
Přikývl. „Vždycky jsem toužil po rodině. Jako jedináček jsem si připadal sám. Po mně už matka další děti mít nemohla.“
„To je mi líto. Netušila jsem to.“
„Chtěl bych aspoň dvě nebo tři.“
S manželkou, kterou bude milovat. Protože věří v lásku.
Vidalovi zapípal mobil, a tak na něj pohlédl. Vstal. „Musím se vrátit a vyřídit pár hovorů. Santo připravuje oběd.“
„Brzy se vrátím.“
Eva sledovala, jak Vidal odchází. Potřebovala čas, aby vstřebala jejich rozhovor.
Vidal měl pravdu. Chodila sem, aby si vychutnávala pohled na šťastné hrající si děti.
Zničehonic vstala a vyšla z parku, domů vyrazila delší cestou.
„Je to akce pořádaná španělskou ambasádou na oslavu španělského umění a kultury.“
Eva seděla v autě s Vidalem. Právě se zeptala, co je dneska čeká. Na sobě měla působivou černou toaletu bez ramínek doplněnou malou vlečkou. Tým
stylistů jí upravil vlasy do drdolu na temeni a kolem krku a v uších měla rubíny. Zjevně se jednalo o tu nejformálnější společenskou událost, na niž vyrazili od jejich příjezdu do San Franciska před deseti dny.
Vidal ji dokonce překvapil, když do domu poslal manikérku a pedikérku. Věděla, že je to proto, aby dobře hrála svou roli, ale i tak jí to připadalo jako milé gesto.
Zvedla ruce a řekla: „Děkuju za nehty. Sama bych to tak dobře nesvedla.“
Vidal pohlédl na její ruce bez prstenů kromě zásnubního, který se třpytil ve světle.
„Nemáš zač. Jak jsem řekl, tvoje ruce nebyly určené, aby měly mozoly, Evo. Jen jsem je vrátil do přirozeného stavu.“
„Myslím, že jsem dokázala, že se manuální práce neštítím.“
„To uznávám,“ přikývl Vidal. „Nikdy by mě nenapadalo, že se z tebe stane pokojská.“
Než Eva vymyslela nějakou duchaplnou odpověď, auto zastavilo před majestátní budovou – jednoho z muzeí vyzdobeného rudým kobercem a světly v barvách španělské vlajky.
Po schodech stoupaly ženy v plesových róbách a třpytivých drahokamech zavěšené do mužů v oblecích.
Uvnitř je Vidal zkušeně provedl davem a podal Evě sklenku šampaňského. Usmívající se číšníci podávali typické španělské tapas.
Za chvilku se Vidal pustil do řeči s jedním párem a žena se usmála na Evu. Oplatila jí úsměv, protože si vybavila, jak jí Vidal říkal, že se neusmívá dostatečně. Dokonce se to pokoušela trénovat v zrcadle, dokud jí nedošlo, že vypadá směšně.
Žena se s ní nepustila do hovoru, takže si Eva nebyla jistá, co má dělat. Pak si všimla, že má v uchu naslouchátko. Odložila sklenku šampaňského a dotkla