„ jen jsem se na štědrý den7 potřeboval nutně dostat z vlaku.“
„Ale?“ škádlila ho rozveselená Violet. „Nejspíš jsi chtěl, aby tě našel Santa, viď?“
Roman na ni na okamžik vytřeštil oči, pak se neznatelně usmál. „To není ten důvod. Ta nehoda se stala právě na Štědrý den.“
„Ach, Romane.“ Violet si připadala hrozně. „Promiň, nechtěla jsem…“
„Já vím.“ Stiskl jí ruku. „Líbí se mi, jak mě vždycky dovedeš rozesmát. Dokonce i tehdy, když…“
Violet mu rozuměla, i když větu nedokončil. Konečně věděla, proč tak nesnáší Vánoce. Dívala se z okna na hory, zasněžené stromy a nádherně modrou oblohu, ale tentokrát z toho nic nevnímala. Místo vší té krásy před sebou viděla malého vyděšeného chlapce, uvězněného v havarovaném voze se svými mrtvými rodiči, který se navíc obviňoval z toho, že nedokázal zabránit únosu mladší sestry. Drásalo jí to srdce.
„Dnes večer chceš být sám,“ zamručela.
Věděla, že chata v horách bude dost velká a že v ní Roman najde klid.
„Ty to chápeš?“ ujišťoval se.
„Samozřejmě.“ Nedivila se mu. Některé rány byly tak hluboké, že se nedaly vyléčit.
O půl hodiny později Violet s otevřenou pusou zírala na obrovskou chatu ze dřeva a kamene. Měla rozlehlou terasu a celá zářila slavnostním osvětlením. Pohádková
7 v originále se vlastně ale o štědrém dni nemluví, protože ten v anglosaském světě nemá takový význam jako u nás. významný je až večer (proto se hovoří o Christmas Eve, tedy evening, vánočním večeru). vlastní vánoce mají anglosasové až 25. prosince. Roman se tedy nechtěl dostat z vlaku na štědrý den, ale tak, aby v něm nebyl na vánoční večeři. Toho se týká i následující violetina poznámka. Dárky nosí Santa v noci na 25. prosince, a to na místo, kde rodina 24. prosince povečeřela. Poznámka redaktora.
světélka hřála uprostřed chladného zimního dne na těle i duši. Skrze okna na levé straně chaty spatřila obrovský, slavnostně nazdobený vánoční strom.
„naší rodině patří už léta,“ poznamenal Roman. „Postavil ji pradědeček a dědeček ji ještě rozšířil.“
„ je…“ violet marně hledala slova.
„Romane?“ z chaty vyběhla postarší žena s užaslým výrazem na tváři. „netušila jsem, že přijedeš.“
„ já vím, Lindo. To nic.“ Žena k nim spěchala po schodech a Roman se na ni vřele usmál. „violet, tohle je Linda. Lindo, toto je violet.“
Žena přátelsky kývla hlavou na pozdrav, ale tvářila se stále ustaraně. „Tvoje apartmá je samozřejmě přichystané,“ ujistila Romana. Obavy na její tváři ještě vzrostly. „víš, že… že je dnes ples? je štědrý večer.“
Roman zkameněl. chvíli lapal po dechu. „Samozřejmě. já…“
„Mám ho zrušit?“ Linda si starostlivě utřela ruce do zástěry. „není to žádný…“
„ne. Určitě ne. To by vůči ostatním nebylo fér.“ nuceně se usmál. „ zařídila jsi to všecko jistě skvěle, ostatně jako vždycky.“
Lindě se do očí draly slzy.
„Provedu violet chatou,“ poznamenal Roman spěšně. „a lespoň budeš mít čas se ještě jednou přesvědčit, že naše ložnice jsou v pořádku, i když je mi jasné, že není vůbec co kontrolovat. znám tě a vím, že jsi perfekcionistka.“
Linda mu věnovala roztřesený úsměv.
Roman ještě na okamžik zaváhal. „ já… budu celý večer nahoře.“ h las měl zastřený. „nebudu se do ničeho plést.“
„ jistě.“
Poté se s violet vydali po schodech nahoru. violet se z toho nemohla vzpamatovat. Bylo jí Romana líto. Byl štědrý den, v domě se konal ples a Roman chtěl být přesto sám. chápala to, ale i tak to bylo hrozně smutné.
„ zapomněl jsem, že se tu každoročně touhle dobou koná ples,“ poznamenal a vedl ji přes verandu do velkých vstupních dveří chaty.
„Měl jsi plno jiných věcí,“ odtušila violet lehce. „Ten ples… to je nějaká tradice?“
„ začali s tím mí prarodiče, už dávno. je to velká sláva a současně i charitativní událost pro místní komunitu. c elé to vždycky organizuje Linda.“
„Bydlí tu už dlouho?“
„a no. chatu spravují s manželem Dennisem. Byli tu dřív, než jsem se narodil. Bydlí v původní vrátnici hned na kraji pozemku.“
violet si domyslela, že se určitě jedná o tu nádhernou budovu, kterou minuli cestou k chatě a která vypadala jako perníková chaloupka. Myslela si, že právě to je ona horská chata, o níž mluvil Roman. na rozdíl od ní však byla maličká. chata, kde měli nocovat, vypadala spíš jako jeden z Romanových hotelů.
„vychovali tam rodinu,“ pokračoval Roman. „Teď už mají vnoučata. a jeden vnuk je vynikající snowboardista.“
violet napadlo, že Linda s Dennisem jsou pro Romana nejspíš něco jako náhradní rodina. evidentně se velmi dobře znali a Linda musela vědět všecko, co se tehdy stalo. z její reakce bylo znát, že jí na Romanovi záleží, přesto věděla, kdy se má držet zpátky.
„Tohle je přijímací pokoj,“ oznámil Roman a provedl ji velkými dvojitými dveřmi.
„no tohle,“ vydechla violet užasle. „ jak se jim povedlo najít tak perfektní vánoční stromy?“ v místnosti byly hned tři a všechny překrásně osvícené.
„Říkala jsi, že nemáš vánoce ráda,“ pousmál se Roman.
„To ano, ale… teď vidím, že jsem se nejspíš mýlila. Tohle je tak krásné!“
„Tamhle je jmelí.“
„a tamhle je taky…“ violet náhle ztuhla a upírala