se současně prokázat, že projevy sociální přizpůsobivosti (zařazení do třídního kolektivu, podřízení autoritě dospělého, pracovní snaživost a svědomitost atd.) jsou závislé na tom, zda se dítěti v dětském domově podařilo navázat kladný citový vztah k některé vychovatelce. Tyto práce však již také prokazují, že vývoj dětí probíhá odlišně v různých typech ústavní a jiné náhradní péče.
Velmi málo prací sleduje však zatím vývoj osobního a sociálního přizpůsobení dětí, které byly vychovávány po celé dětství v ústavě, později v dospělosti. Zkušenosti psychoterapeutů, kteří sledují do hloubky vzpomínky svých dospělých pacientů s různými osobnostními poruchami na dětství strávené v ústavě, jsou proto velmi cenné. Někteří z těchto pacientů se pokoušejí vyjádřit své tísnivé vzpomínky v neumělých, ale naléhavých verších:
„Dětský domov
mě byl domovem daný kde není člověk ani teplé pohlazení
Proto když jsem maminku neměl láskou k přírodě jsem lnul a když jsem laň u studánky viděl pít
úplně jsem se rozplakal
Viděl jsem její oči hnědé
z kterých láska zářila také stesk
který v srdci mám ještě dnes
Který mě provází mým životem
jen laň a maminka příroda mi zůstaly věrny jináč jsem zůstal opuštěn“ (Z materiálu doc. V. Doležala)
Závažné údaje o vážných poruchách v osobním a sociálním přizpůsobení (pracovním, sociálním, sexuálním) mladistvých, kteří vyrůstali v ústavní péči od prvých let života, přináší obsáhlá a dosud neuzavřená studie konaná po řadu let na našem pracovišti.
VÝVOJ DĚTÍ V ÚSTAVNÍCH PODMÍNKÁCH
Důkladný přehled o vývoji ústavních dětí u nás podávají i pracovníci krajské psychiatrické poradny pro děti a mladistvé v Praze, kteří přešetřili v několika etapách děti v dětských domovech Středočeského kraje. Výsledky této práce, jež
jsou podrobněji uvedeny jinde (Nováková, 1957, Smržová, 1957, Matějček, 1960, 1961, 1969), zde uvádíme jen v přehledu.
V první etapě výzkumu zpracovala M. Nováková výsledky 2126 psychologických vyšetření provedených v letech 1953 až 1956 v osmi předškolních dětských ústavech Středočeského kraje a dospěla k těmto závěrům: V kojeneckých ústavech je vývojové opoždění patrné přibližně u poloviny dětí. Do 6. měsíce je toto opoždění poměrně málo závazné, po 6. měsíci se však zřetelně prohlubuje a postihuje všechny vývojové složky, nejnápadněji řeč a spontánní činnost dítěte. V batolecích ústavech byly opožděny již dvě třetiny všech dětí a stupeň opoždění odpovídal zhruba jedné vývojové fázi (mladší batolata se jeví jako starší kojenci, starší batolata jako mladší batolata apod.). Nejnápadnější je opoždění ve vývoji řeči. U dětí mezi 3. a 6. rokem je patrná již tendence k vývojovému vyrovnání, jež postupuje nejrychleji mezi 5. až 6. rokem. Přesto se však zdá, že tyto děti při vstupu do školy nedosahují „školní zralosti“ normální dětské populace.
K této otázce bylo zaměřeno zkoumání A. Smržové. Zpracovala psychologická vyšetření a podrobné posudky dětských domovů a škol o 138 dětech, které byly v předškolním věku v ústavní péči a přešly pak do školních dětských domovů. Tato skupina byla srovnávána se skupinou chovanců týchž školních dětských domovů, kteří však přišli do ústavní péče až po svém 6. roce. Ukázalo se, že nejnápadněji se jeví skupina dětí z předškolních ústavů v první třídě. Vykazuje většinou klasické znaky školní nezralosti, k níž navíc přistupuje nedokonalý vývoj řeči po stránce artikulační, skladebné i obsahové. V dalších třídách těchto nápadností ubývá, můžeme je však zachytit ještě ve 3. a 4. třídě, kdy je stále ještě mnoho stížností na „hravost, nepozornost a neklid“. K tomu nutno podotknout, že ubývání diferencí mezi skupinami tu nemusí být jen důsledkem urychleného vyspívání dětí, ale spíše důsledkem menší diferenciační schopnosti použitých vyšetřovacích metod ve starším školním věku. Děti z obou sledovaných skupin měly přibližně stejně špatný školní prospěch a stejně často propadaly – nápadný rozdíl byl však v tom, že děti z předškolních dětských domovů propadly většinou v prvních dvou třídách, kdežto děti z rodin opakovaly až od 3. třídy. Podkladem školního neúspěchu byla tedy u dětí z předškolních domovů s největší pravděpodobností sociální nezralost a nepřipravenost pro školní život, u dětí z rodin pak nejspíše nedostatek intelektových schopností.
V další etapě zkoumání byla pozornost zaměřena k onomu vývojovému období, které se ukázalo jako zvlášť „ohrožené“, tj. k věku mezi 1. až 3. rokem. V podélné studii jsme v jednom batolecím domově sledovali po pět let všechny děti. Byly vyšetřovány v pravidelných intervalech jedním psychologem a touž metodou (Gesellovou). V konečné fázi zkoumání byly zachyceny celkem 82 děti. Výzkum měl ukázat poměr jednotlivých vývojových složek v časovém průběhu a jejich závislost na některých známých a kontrolovatelných činitelích v prostředí. Výsledky ukázaly, že se ústavní děti v tomto věku za daných podmínek opožďují více v tělesné váze než ve vzrůstu, že opoždění motorického vývoje není ještě závažné, kdežto opoždění intelektových schopností je již povážlivé a opoždění
v sociálním chování a ve vývoji řeči klesá na úroveň, kterou by bylo jinak nutno hodnotit jako hranici debility. Opoždění se ve všech ukazatelích prohlubuje ve druhém roce dítěte, při čemž ke konci třetího roku je již zřetelně patrná opět tendence vzestupná. Opoždění je tedy největší jednak v těch oblastech, k jejichž rozvoji je nejvíce zapotřebí citového kontaktu dítěte s dospělým, a jednak v té době, kdy se za normálních okolností snaha dítěte po takovém kontaktu prudce rozvíjí (graf 7). Tato koincidence je pokládána za zvlášť významnou.
Graf 7. Vývoj dětí v batolecím věku v dětských domovech. Diagram udává průměry vývojových hodnot v době mezi 1. a 3. rokem u skupiny 82 ústavních dětí a časový průběh psychického vývoje celé této skupiny. (Z. Matějček, Čs. Pediat. 15/3, 1960)