křivé obvinění
V minulém Slovníku jsem vám uváděl některá česká slova, ke kterým se v Lanžhotě přidávají předpony. Například
střešně nebo oškvarky. Ale lanžhotština zná i opačný postup, kdy se z původního českého slova předpona odebere a výraz tak potom dostane poněkud jiný smysl než v češtině. Nejlépe bude demonstrovat to na příkladu.
Jedna známá z Lanžhota se odjela léčit do lázní. A když prozradím, že do těch Františkových, asi bude všem jasné, s jakým problémem.
Po čase se na kolonádě potkala náhodně s jiným Lanžhočanem, sousedem z ulice, který tam ale byl pochopitelně z úplně jiného důvodu. Myslím tím zdravotního. Shodou okolností bydlel ve stejném lázeňském domě. Slovo dalo slovo, a tak se občas sešli v lázních na kafíčko a oplatek, následovaly společné procházky po okolí nebo večerní návštěva taneční vinárny. Aby podpořila úspěšnost léčby, začala dotyčná s ženatým sousedem nepokrytě flirtovat. Vše vyvrcholilo po jednom zvláště vydařeném večírku její jednoznačnou nabídkou společně strávené noci u ní na pokoji.
Sousedovi to nebylo zase až tak proti mysli, ale přece jen projevil jistou obavu:
„Víš, Mařo, radši ne. Ty jsi v Lanžhotě známá, že jak s někým něco máš, tak to hned vyžvaníš. Někde něco kecneš a já budu mít potom doma problémy.“
„To není žádná pravda,“ bránila se známá, „já že pokaždé všechno vyžvaním? A co třeba Kůrečku, teho sem zradzila?“
Záhada
Tuto příhodu mi vyprávěl můj dobrý známý, řidič autobusu, který, mimo jiné, vozí naše děti na různé školní akce. Jednou z nich je i každoroční lyžařský výcvikový kurz. Lanžhotské děti na něj v té době jezdily do Nekoře, kde byli ubytování v místní škole v přírodě. Lyžovat jezdili každý den ráno do nedalekých Říček.
Řidič děti po snídani odvezl na místo a měl celý den volno. Brával si proto také lyžařské vybavení a většinu času trávil na svahu. Nestalo se proto nic mimořádného, když jednoho dne zjistil, že prostě „musí“.
Nutkání bylo silné. Bohužel se to stalo v místech, kde bylo zřejmé, že žádnou oficiální toaletu nestihne. Musel reagovat rychle, a proto zajel na kraj svahu, kde začínal lesík. Kdo měl
na sobě někdy lyžařskou kombinézu, určitě mi potvrdí, že zase tak rychle to prostě nejde. Řidič to stihl tak tak, ani si nesundal lyže.
Po úspěšném výkonu se ohlédl, aby, tak jako asi většina nás, zkontroloval výsledek svého počínání. Čekalo jej však překvapení. Zkontrolovat nebylo co! Hlavou mu okamžitě bleskla myšlenka: Udělal jsem to do kombinézy! Bleskově ji stáhl a pečlivě prohlédl. Po důkladné kontrole si oddechl. Oblečení bylo čisté. Záhada však zůstala. Znovu se otočil. Pod smrčkem, kde stál, skutečně nic nebylo. Bezděčně zvedl zrak a strnul. Měl ho přímo před očima!
Stromek byl původně zasypaný sněhem a větve pod jeho tíhou ležely na zemi. Jak se lyžař při aktu v lyžích pohyboval, sníh z větví shrnul a ty se zvedly do původní výšky, která teď byla na úrovni jeho obličeje.
Záhada tedy byla vyřešena. Ale jen pro něj a jeho pozdější posluchače. Pro jiné lyžaře na svahu, kteří případně ke smrčku zavítali, možná i s podobným záměrem, zůstane záhada jiná. Jak se, proboha, může dostat lidské hovno tak vysoko!