„A však co,“ prohlásil Wojtek. „Tak se to potom dá zase do pořádku.“
„A kdo to podle tebe dá do pořádku?“ zašklebil se Leon. „Zůstal jsem tam sám s Beatou. Zvládáme jenom nejzákladnější práci. A u toho sledujeme, jak ji oni ničí.“
„Asi by bylo dobré si uvědomit, že už to není zámek.“
„A co to teda je?“
„Napůl shořelý barák, pro který se bude muset najít nové využití. V Sovětském svazu do bývalých panských sídel nastěhovali lid.“
„To si raději ani nepředstavuju, jak to v tom Sovětském svazu muselo vypadat,“ odfrkl Leon.
„Všecko lepší, než kdyby na zámku zůstal Larisch,“ vedl si Wojtek dále svou.
V té chvíli jako by vjel do Leona běs. „Co to sakra meleš? Už jsi zapomněl, kolik toho pro Karvinnou udělal? Vždyť živil půl města!“
„Bohatl z práce lidu.“
„A ti lidi snad nedostávali výplatu, nebo co?“ rozhodil Leon rukama. „Neměli kde bydlet?“
„Jenomže oni bydleli v kolonce a on na zámku. To je snad rozdíl, nemyslíš?“
„Takže ty chceš vyřešit problémy světa tím, že přestěhuješ havíře z kolonií do soleckého zámku, jo?“
„Určitě by to bylo spravedlivější. Ten zámek byl postavený z jejich krve a potu.“
„Ty už ses fakt zbláznil!“ zařval Leon. „V té tvojí straně tě už úplně připravili o rozum!“
„To je vážně zajímavé – stranu mi vyčítáš, ale do německých odborů jsi mě hnal!“
Přesně v této chvíli to vypadalo, že se do sebe pustí.
Ještě že do synovské hádky vstoupil Ludwik: „Já bysem na žádný zámek nešel. Mně je dobře tady. A dokud možu vést spokojený život podle svojich představ, tak žádnému nezávidím.“
To Leona s Wojtkem naštěstí posadilo zpátky na židle; jen na zbělelých kloubech jejich zaťatých rukou bylo poznat, že s oběma dál cloumá vztek.
Ještě teď je z toho Barce úzko, když si na tu ukřičenou návštěvu vzpomene.
Poslední dobou ji stále častěji přepadá zlá myšlenka, že je už asi stará a přestává rozumět světu kolem sebe. Ještě před pár měsíci se modlila za to, aby byl konečně mír, aby se Fanka s rodinou vrátila z lágru, aby mohli jet společně do Hustopečí za Žofkou. Modlila se snad špatně, málo vroucně?
Polovičatě, když z většiny těch věcí vymodlila jenom kousek?
Mír nastal, ale důsledky války jsou tu pořád, některé bolestnější než dřív. Rodina zůstala rozklížená; jeden druhému jako by se spíše vzdalovali. Fanka se vrátila, ale přinesla si v duši tolik zloby, až se sama stala zlou. Anuška by o tom mohla vyprávět, chuděra nešťastná. A Hustopeče? Darmo mluvit. Nikdo tam s ní nechce jet.
Barka cítí, jak ji z toho všeho nedobrého přemáhá lítost.
„Ženko, s čím ti můžu pomoct?“ hledá způsob, jak té lítosti utéct.
Ženka se na mamu podívá, a když vidí slzy v jejích očích, je jí hned všecko jasné. „Talíře by bylo dobré přepucovat, mamulko. A příbory taky.“
„Tak já jdu na to,“ posmrkne Barka, aby zahnala poslední zbytek vzlínajícího pláče, nazuje filcové papuče a pustí se do práce.
Leon tady bude kaž dou chvíli.
Mohla by ho nějak potajmu poprosit, aby dneska o Larischovi raději nemluvil.
Ať je aspoň pro jednou u stolu klid.
Aspoň v neděli.
„Vzpomínáš, jak jsme kdysi touhle cestou spolu nesli vánoční stromek?“
„Jasně. Ještě teď mě ten provázek řeže do dlaně,“ usměje se Ženka.
„Co si to vymýšlíš?“ opáčí Leon s hraným pobouřením. „Omotal jsem ti tenkrát ruku vlastní šálou. Mrznul jsem kvůli tvému pohodlí, ale vděku se nedočkám!“
„Jsi hrdina a gentleman, bráško,“ usmívá se Ženka. „Obětoval ses kvůli mně a já ti za to i po těch letech děkuju.“ Ukloní se v teatrálním gestu.
„No proto!“ zasměje se Leon a pak se zamyslí: „Netušíš, před kolika roky to vlastně bylo?“
„Před třinácti,“ pronese bez zaváhání Ženka. „Pamatuju si to, protože jsem pár týdnů před tím musela kvůli krizi přejít z gymnázia na knedlíkárnu.“
„Jasně, máš pravdu!“ vykřikne Leon a pobaveně dodá: „Teď si ještě vybavuju, jak jsi tehdy byla strašně nešťastná z nějakého klobouku. Že jo?“
„To teda! Nebýt Julky, která ten klóbrc vyrobila místo mě, asi bych na knedlíkárně propadla z modiství,“ připojuje se Ženka k Leonovu smíchu.
Lehký tón, ve kterém se nese jejich konverzace, jim vydrží až na křižovatku se sušskou silnicí. Když však míjejí bývalý larischovský psinec, Leon se najednou zastaví a zvážní. „Podívej se, kolik už toho za tak krátkou dobu stihli zničit,“ ukáže na prázdné kotce.
„Kam ty psy odvezli?“
„Co já vím?“ rozloží Leon rukama. „My ani pořádně nevíme, kam vozí věci ze zámku.“
„Počkej…,“ zarazí se Ženka. „Jak nevíte? Přece to tam někdo organizuje, ne?“
„To ano. Všechno by se mělo převážet do pivovaru a na průmyslovku. Ale zrovna nedávno jsme se úplně náhodou dozvěděli, že část obrazů leží ve skladu na Františce.“ Leon si povzdechne. „Nedělám si žádné iluze. Spousta odvezených věcí je už někde jinde, než by měla. Nejen obrazů.“
„Ale vždyť přece musí dělat nějaké inventarizace, než začnou vozit věci pryč. Nebo ne?“
„To víš, že dělají inventarizaci. Akorát do ní nezahrnou to, co si chtějí sami odvézt. Papírově všechno sedí – a dokázat manko