DEVÁTÁ KAPITOLA
V centru Keswicku bylo rušno. Všude bylo plno lidí procházejících se kolem obchodů a postávajících v malých hloučcích, v nichž se probírali nejnovější klepy. Bylo to pěkné městečko, nedaleko vody a s atmosférou noblesy. George sem odjakživa rád jezdil na výlety.
Dcera paní Lemingtonové bydlela na okraji města v elegantním domku s krásně upravenou předzahrádkou a vchodovou brankou porostlou šlahouny růží s poupaty těsně před rozpukem. Byla to ozdoba, jíž se nemohl pyšnit žádný ze sousedních domů.
„Tady to je,“ řekla Kate a ukázala, kde mají zastavit.
George tu ještě nebyl, i když matně tušil, kterým směrem mají z centra Keswicku zamířit. Těšil se, až sesedne, a nepochyboval, že slečna Wintersová také. On jel alespoň v sedle, ale Kate musela cítit každý náraz a otřes, a přestože se neozvala jediným slovem, byl si jistý, že to nebyla nejpohodlnější hodina a půl jejího života.
„Sesednu a pomohu vám dolů,“ řekl, když se začala snažit přehodit jednu nohu přes koňskou šíji.
Rychle sklouzl ze sedla, pevně se postavil a natáhl se po slečně Wintersové dřív, než se o sebe stihla postarat sama. Pevně ji uchopil kolem pasu a opatrně ji postavil na zem, aniž by věnoval sebemenší pozornost
přitažlivosti, kterou v něm její blízkost opět zažehla. Rána ho v místech, kde za pokožku tahaly stehy, pálila, ale Kate ho tak rozptýlila, že si toho sotva všiml.
Přinutil se ji pustit, odvrátil se a pečlivě přivázal Odyssea ke sloupku plotu tak, aby nedosáhl na květiny v zahradě. Pak společně zamířili ke vchodovým dveřím nevelkého domku.
Když zaklepal, napadlo ho, jestli neměl nejprve poslat zprávu, že přijedou, ale protože na tom nemohl už nic změnit, rozhodl se tím netrápit.
Dveře se téměř okamžitě otevřely a v nich stála Ann Smithová. Znal ji už od dětství. Byla přibližně o deset let starší než on a když byl mladý, žila s rodiči v malém domku na panství. Pak se vdala a přestěhovala do Keswicku, aby založila vlastní rodinu.
„Lorde Hendersone!“ rozzářila se její tvář radostným úsměvem plným pohostinnosti. „To je mi ale krásné překvapení.“
„Rád vás opět vidím, paní Smithová. Jak se zdá, daří se vám dobře.“
„Prosím, pojďte dál,“ ustoupila paní Smithová stranou a v té chvíli si všimla i Kate stojící za Georgem. „Slečno Wintersová, to je dobře, že jste tady. Maminku vaše návštěvy pokaždé přivedou na mnohem veselejší myšlenky.“
„Je mi líto, že jste ztratila otce, paní Smithová. Upřímnou soustrast,“ řekl George, když se usadili v malé přijímací místnosti. „Byl to skvělý člověk a svět je bez něj o něco chudší.“
„Jak se má paní Lemingtonová?“ zeptala se slečna Wintersová s náznakem obav v hlase.
„Slábne,“ odpověděla paní Smithová tlumeným hlasem a pohled jí zalétl ke stropu. „Lékař říká, že má nemocné srdce a upozornil mě, že už tu nebude
dlouho, ale má pevnou vůli a k mé velké radosti se zdá, že netrpí nepohodlím.“
„Myslíte, že by měla chuť na krátkou návštěvu?“ zeptal se George. „Neradi bychom ji obtěžovali.“
„Nesmysl, pane. Hodně by se hněvala, kdyby zjistila, že jsem jí vaši návštěvu zatajila. Vždyť víte, že jí ležíte na srdci jako vlastní syn. Půjdu nahoru, abych jí pomohla se upravit, a pak pro vás přijdu.“
Paní Smithová zmizela ve dveřích pokoje a v nastalém tichu slyšeli vrzání prken v horním patře domu. George po očku sledoval slečnu Wintersovou.
Seděla na kraji židle, zahleděná z okna, ponořená do vlastních úvah. Neměl v úmyslu odhalit jí tolik ze svého nitra, ale nedokázal si pomoct. Slečna Wintersová v něm vyvolávala touhu mluvit, svěřovat se jí se svými nejtemnějšími tajemstvími. Možná to způsobila neutuhající empatie v těch jiskřivých zelených očích, možná způsob, jakým mu naslouchala, aniž by ho přerušovala. Nikdy se mu nesnažila předkládat vlastní názor nebo zkušenosti, jako to dělávali jiní lidé. Když se dozvěděli o tragédiích, které ho postihly, snažili se je srovnávat s vlastní ztrátou milované osoby. Jako by šlo o nějakou soutěž, čí bolest je větší. Slečna Wintersová byla jedinečná v tom, že mu jen naslouchala a nechala ho mluvit, dokud to potřeboval. Bylo to osvěžující, ale i zneklidňující.
„Maminka je připravená vás přijmout,“ ozvala se paní Smithová, když znovu vešla do pokoje. „Nemohla uvěřit, že jste zpět, pane.“
Vstali a zamířili ke schodišti, George první, Kate hned za ním.
„Pokoj je malý, počkám dole,“ usmála se paní Smithová, když jim ukázala dveře pokoje paní Lemingtonové. „Bude asi brzy unavená. Kdyby bylo něco potřeba, zavolejte mě, prosím.“