Odložila šálek. Opatrně uchopila krabičku a otevřela ji. Uvnitř byl zlatý řetízek s dřevěným šperkem. Byla to klícka ve tvaru slzy, s jemnými žebry, a uvnitř se převalovala malinká kulička.
Černé panenky uprostřed modrých duhovek se soustředí na ten jediný bod mezi jejími prsty. Prohlíží si šperk ze všech stran a výraz v její tváři značí uznání.
„To je dokonalý,“ kývne hlavou. Pak se pohledem vrátí k Adamovi. „Ježiš, to má bejt dárek pro mě?“
Adam pokrčí rameny na znamení souhlasu.
„Ale já mám kluka…“
Adam polkl. „V tom případě ti ho přeju… Tohle jsem pro tebe vyrobil vlastně na rozloučenou. Já totiž směřuju jinam.“
„A kam?“
„Od července bydlím v Aši, budu se tam naplno věnovat křesťanský cestě.“
„Tak co na to říkáš, Oto?“ zeptal se Adam, když uklízel cédéčko s druhou půlkou filmu. Okno jeho pokoje bylo zataženo oranžovými závěsy, na lichoběžníkovém, ručně vyrobeném stole z masivních latí právě zhasl velký plochý monitor. Adam dosedl zpět do koženého křesla.
„Je to takový… až mystický…,“ přemýšlel Ota.
„Přesně, a přitom je to vlastně sci-fi. A točilo se to v úplně normální krajině. Podle mě je to vlastně jenom o cestě do lidskýho vědomí… ta Zóna…“
„Já jsem teda v závěru jednou skoro usnul,“ přiznal Ota.
„Hlavně obrazově je ten Stalker naprosto fascinující… Někdy mi připadá, že ta krajina tady kolem Aše je vlastně dost podobná. Taky taková Zóna. Urbex.“
„To je co?“
„Urbex? Prolejzání zchátralejch objektů.“
„Myslíš jako ta bejvalá továrna za Podhradím, co je obehnaná ostnatým drátem?“
„Přesně, tam se právě taky chystám. Už jsem o tom mluvil se Zdeňkem.“
„Počkej, počkej, přece jsme oba přijeli pomáhat ve sboru, a ne aby nás tady naháněla policie.“
„Neboj, tohle se většinou toleruje…,“ řekl Adam a šel si odskočit.
„No nic,“ zívl Ota a doširoka se protáhl. „Já si jdu ještě připravit proslov na shromáždění.“ Vzal prázdný hrnek a rozhlédl se po pokoji. Hnědě vymalované stěny, dvě křesla, betonová váza s dracénou a mezi plakáty na zdi velká sítotisková grafika. V rozích pokoje nemohly chybět reproduktory značky SachsoPhone. Ota se pousmál.
„Máš to tu fakt hezký,“ zavolal na Adama, když přecházel k sobě
do pokoje, „obdivuju, že sis na to udělal čas. A já tu pořád bydlím jak na holobytě.“
„Hm, možná bych ti s tím moh trochu pomoct,“ houkl Adam ze záchodu.
Otův pokoj byl o něco větší než Adamův, ale kromě korkové
nástěnky nad jednoduchou výklopnou postelí nebylo na stěnách nic. Závěsy chyběly úplně, u okna stál ošoupaný psací stůl se skládací židlí. Šatní skříň z levného lamina sice plnila svůj účel, ale viditelně se odkláněla od stěny. Jediným cenným kusem nábytku byla prosklená knihovna z ořechového dřeva. Ota ji měl po dědečkovi. V rohu místnosti stále ještě leželo několik nevybalených krabic.
Adam vešel do pokoje a zapnul si poklopec. „Tak ukaž, co tu máš. A hele: nástěnka s barevnými a povzbudivými obrázky! Tak tu bych dal pryč…“
„Počkej!“
„To byl vtip.“
Adam si prohlížel nástěnku. Skupinové fotografie z různých společenství v Aši a z Otova bývalého pražského sboru, tučně vytištěný text z dopisu Filipanům: Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly. Jmenovka z loňského sjezdu a několik fotek Otovy rodiny.
„Co teď vlastně dělá tvůj brácha?“ dívá se Adam na urostlého třicátníka s kulatými brýlemi.
„Láďa? Slouží na Ukrajině, už si tam dokonce našel nějakou sestru…“
„Ten se má!“
„To jo,“ zasmál se Ota.
„Hele, ty znáš Fandu Maňáka?“ ukázal Adam na jednu z fotek. „S ním jezdíme na průkopnický tábory, to je strašně fajn člověk.“ Rozhlédl se po pokoji. „No, máš to tu dost prázdný. Třeba bych ti aspoň mohl vyrobit na tuhle velkou stěnu nějakou instalaci. Ještě by se vidělo.“