ve mně vzala odvaha říci něco takového, ale byla jsem značně
vyčerpaná a vše mi už bylo jedno.
„Taková nestoudná drzost,“ div chudák stará neomdlel. Pustila se do mě i máma a bába. To už bylo na mě moc. Švihla jsem s dřevěným táhlem od žebřiňáků a dala se na úprk. Doma jsem to schytala, ale až po dvou hodinách. Tak dlouho trvalo, než od pána učitele ty hodiny dostaly zpět.
Smál se otec. Držela se máma za hlavu, jakou to má rodinu.
Nadávala babička dědovi, že jí snědl nudle. Zřítily se skříňové
hodiny na zem, neboť o ně zavadil bratr, když běhal dokola kolem. U nás bejvávalo hóóódně veselo.
Stala se ještě jedna nemilá událost. Moje nejlepší kamarádka měla slepou babičku, ale byla to tuze hodná ženská. Opravdu moc milý a trpělivý člověk. Začala k ní pravidelně docházet jedna
nesympatická bába. Ráno přišla, odpoledne přišla a večer pro velký úspěch stála zase za dveřmi. To i laskavému člověku dojde trpělivost. Začala se babička zapírat, ale nic to nebylo platné. Bába se vždy dokázala pod nějakou hloupou záminkou vetřít do jejího útulného bytečku.
Rozhodly jsme se, že ubohé babičce pomůžeme. A nenapadlo nás nic lepšího než staré, vlezlé čarodějnici napsat anonym, kde jsme ji po pravdě vylíčily, co si kdo o ní myslí a kde je její místo. Tvrdý dopis. Pravda.
S bábou to pěkně zamávalo. Padlo kladívko na hřebíček, ale minul se účinkem. Chodila satorie k babičce ještě častěji a ta ji musela uklidňovat a dušovat se, že ona s tím nemá nic společného, že šlo o hloupý žert.
Bába měla za ušima a jednou si nás vyčíhla a zaječela: „Já dobře vím, že jste ten sprostý dopis napsaly a daly do mé schránky vy.“
Zapíraly jsme, ale ona nás dostala. „Viděl vás jeden pán, který seděl zrovna v autě zaparkovaném u našeho domu.“ Taková blbost, ale my jsme ji na to skočily. Bába milovala zřejmě Colomba, a tehda jeho fígle zhodnotila.
Přiznaly jsme se a Čára Můra tvrdě zaútočila. Začala zuřivě psát dopisy ona. Jeden našim rodičům, druhý do školy a ten třetí poslala dokonce na městský národní výbor. Doma to zase řinčelo. Nesmál se táta. Bavilo se tím celé město. Musela jsem hodně ve škole vysvětlovat, musela máma hodně soudruhům vysvětlovat, musel táta v práci vysvětlovat.
Byly jsme donucené kleknout před bábou a skuhrat, aby nám život nekazila ve chvíli, kdy vstupujeme do nové etapy života. „A s dvojkou chování mě ani na prodavačku nevezmou,“ snažila jsem se z očí vytlačit nějakou tu slzičku. Užívala si to zmije jedovatá. Ani nevím, čím se uplatila, že se tak náhle uklidnila a přehodnotila situaci k dobru našemu.
Modlila se máma k Bohu, ať se co nejrychleji vdám, aby mohla konečně trávit šťastné chvíle se svým nadaným synem a mužem vychovaným k jejímu obrazu. Ale, copak já jsem chtěla zlo? Činila jsem dobrý skutek a dodnes tomu věřím.
Konečně jsem vypadla ze ZDŠ. Kam půjdu? Cesto má – široká? Touhy mé, ani sny nedoženou. Odcházím s hlavou sklopenou a suše konstatuji: „Začal nový život.“ Pravda nebyl jednoduchý. Každé ráno vstávat a jezdit do okresního města na učňák nebyla žádná medovina. Ovšem na otázku do které třídy chodím, jsem již mohla veledůležitě odvětit: „Já základku vyšla!“ Nesla jsem obdiv těch školou povinných. Cloumala mou pýcha. Jsem dospělá. Ale co to? Zjistím záhy jako ten páv – hledíc na svůj chvost nadmula ho pýcha; koukne se na nohy a vzdychá. Nic jsem nedokázala, nic neumím. Takže klídek!
Nemohu zapomenout na starý autobus, který za sebou táhl vlečku. Do vlečky samozřejmě nalezla mládež a bez přísného dohledu pana řidiče se tam děly věci. Nějaká ta šikana, nějaká ta soulož, sem tam vám na hlavu přistála svačina, obvykle chleba namazaný sádlem. Takto se Husáková mládež bavila … byla jsem jen rozpačitým svědkem těchto podivných událostí.
Jednoho dne se do vlečky pracně vyškrábala jedna stařenka.
Nebral na ni nikdo zřetel a dělal to, co každý den a stará žena jen
vyděšeně vykřikovala: „Pane Bože! Co se to děje? Co to vidím?