Kapitola 15
Emeraldijské podhradí
Sotva Fabian opustil les a mysl se mu zase vyjasnila, uvědomil si, jak hloupě se k bratrovi zachoval. Na druhou stranu musel připustit, že ani Marco s ním nejednal v lese obvyklým přátelským způsobem. Když pak jeden proti druhému tasili zbraň, jako by se ve Fabianovi cosi zlomilo. Vyděsilo ho, s jakou záští odrážel Marcovy útoky a že mu je sám oplácel s úmyslem skutečně zasáhnout cíl a zabít protivníka. Chybělo málo a opravdu by to jeden z nich udělal, přitom příčina jejich sporu byla vlastně úplně malicherná. Nakonec to však nebyl Fabian, kdo odhodil zbraň, ale Marco. A přesto dokázal nakonec holýma
rukama bratra přelstít a odzbrojit.
Potom se rozešli každý svou cestou. Marco se vydal domů
skrze ten ponurý mluvící les, aby přivedl armádu, a Fabian mířil tam, kam ho táhlo srdce. Za Biankou.
Neměl žádný plán, ale věděl, že se musí za každou cenu dostat do Zeměhradu. Pokud je jeho vyvolená šťastně zasnoubená, odejde a zapomene na ni. Ale pokud jí Godrick zkřivil byť jen jediný vlas na hlavě, zaplatí za to.
Nedaleko lesa narazil na nízkou roubenou chalupu s doškovou střechou. Z komína se kouřilo a skrze malá okna zahlédl hřejivé mihotavé světlo svíčky. Bratr mu dal co proto, měl rozbitý nos a rty, takže možnost ošetřit si rány by uvítal a nepohrdnul by ani trochou jídla. Nahmatal pod vestou váček s penězi a vydal se obyvatele domku požádat o pomoc.
Malá žena asi ve věku jeho matky mu otevřela dveře až na třetí zaklepání. Na hlavě měla noční čepec a dlouhý cop v barvě čerstvě oloupaných kaštanů jí zpod něj splýval na oblé rameno. Mžourala na něj skrze světlo svíčky unavenýma modrýma očima s narůžovělým bělmem.
„Kdo jste?“ vyštěkla a ostražitě si jej prohlížela, dveře pootevřené sotva tak, aby jimi prostrčil špičku boty.
Fabian vytáhl z měšce zlatou minci a zamával jí ženě před očima. „Potřebuji nocleh.“
„Hostinec je ve městě,“ odbyla jej a chystala se mu zabouchnout před nosem. Fabian jí rychle strčil mezi dveře nohu a potlačil bolestné syknutí, když se mu ji tam pokusila vší silou skřípnout.
„Počkejte, prosím. Zaplatím, kolik si řeknete. Do města nemůžu. Prosím,“ žadonil.
Žena se na něj skrze škvíru mezi dveřmi zle zamračila. „Proč nemůžete do města?“
Fabian z nitra chalupy ucítil vůni česneku a v břiše mu hlasitě zakručelo. „Zabil jsem tři Temné,“ přiznal a v duchu se modlil k Elfuegovi, aby ho pustila dovnitř. A aby to, co cítí, byla poctivá česnečka s pořádnou porcí špeku a pečeného chleba.
Namísto odpovědi se dveře domku otevřely dokořán. Žena
ho chytila za vestu a vtáhla do chalupy. Fabian se vzmohl jen na překvapené vydechnutí.
„Máte hlad?“ zeptala se a odsunula jednu ze čtyř židlí ze světlého dřeva od malého stolu. Ještě předtím však z bílého vyšívaného ubrusu cosi chvatně sebrala a schovala to za zády. Princ se zamračil.
„Něco k jídlu bych si dal, děkuju,“ řekl a rozhlížel se po malé útulné světnici se dvěma postelemi a bílou pecí. Pohledem přitom zavadil o zdobenou dřevěnou truhlu, z níž čouhal cíp jasně oranžové látky.
Když před něj žena postavila misku s polévkou, sehnula se pro něco k zemi a schovala to pod tmavě modrou utěrku, kterou držela v ruce. To mu přišlo zvláštní.
„Co to tam schováváte?“
Ženino obočí poskočilo vzhůru.
„Ale nic. Jenom takový starý křusky. Chtěla jsem je uklidit, abyste se o ně nepřerazil, mladej pane.“
Princ váhavě přikývl. Napadlo ho, že tam mohla ležet zbraň. Že se tady možná někdo skrývá a žena ho nechce prozradit. Pohledem přejel dveře vedoucí zřejmě do komory. Odsunul židli, vstal a položil ruku na místo, kde býval jeho meč. Málem nahlas zaklel, když si vzpomněl, že zůstal ležet kdesi v lese v houští, kam jej odhodil Marco.
„Můžeš mi je ukázat?“
Žena na něj vytřeštila oči. To mu stačilo. Natáhl se po utěrce a vytrhl ji i s obsahem ženě z rukou. Když spatřil drobné zdobené tyrkysové střevíčky, nakrčil zaraženě čelo. Kde jen takové už viděl? Pohledem zabloudil zpátky k truhle. Dva kroky a byl u ní. Otevřel ji a okamžitě si byl jistý tím, komu boty i oranžové šaty patřily. Jeho budoucí švagrové.
Sehnul se, aby je vytáhl z truhly. Když látku rozprostřel na desku stolu, nemohl si nevšimnout krvavých skvrn. Byla zraněná? A pokud ano, kým a jak moc? A byla s ní i Bianka?
„Je pořád tady?“ vyslovil konečně jednu z otázek, které mu běžely hlavou.