ten den přiblížila k nějakému jinému ohni než k tomu, který hořel na pobřeží. Takže dokud se neprokáže opak, předpokládáme, že má s tím případem něco společného. Možná byla jen svědkyně, možná pachatelka. Nebo třetí oběť na útěku. Každopádně doufáme, že zná jména zemřelých.“
Idunn se tentokrát ovládla a nevyptávala se na osud jejího psa.
Všichni vyšetřovatelé byli buď místní, nebo z ostrovů zatím nemohli odjet, a tak jim nic nebránilo v důkladném zkoumání všeho, co se týkalo zraněné ženy. Vrak jejího auta policie podle Íny odtáhla do jedné z volných garáží. Nedalo se vyloučit, že se v něm najde něco, co případ nějak osvětlí. Pokud s ním tedy dotyčná skutečně měla něco společného. Protože ale byla naživu, aspoň zatím, neměla Idunn v tomto ohledu jak přispět. Jestli nezískají povolení k pitvě, bude ji čekat jednodenní či dvoudenní nečinnost, kdy budou každou minutu jejího času vyplňovat obavy z nečekaného setkání s otcem. To bylo nesnesitelné pomyšlení. „Neodpověděla jste mi, když jsem se ptala na to železářství. Můžu si tady na ostrovech nakoupit nářadí?“
Ína se k ní otočila, ačkoli se jí zjevně vůbec nelíbilo, že ji Idunn přerušila v půlce věty. I tak zdvořile odpověděla: „Nebyla jsem si jistá, jestli nežertujete. Ale ano, prodejna otvírá ráno v devět. Nebo možná v deset.“
Idunn poděkovala a zapsala si adresu. Pak se snažila dál soustředit na to, o čem se mluví, ale musela si přiznat, že s klesající hladinou ve sklenici jí to působí čím dál větší potíže. Což až tolik nevadilo, protože nezáživný výčet té hrstky faktů, kterou zatím měli k dispozici, se jí vůbec netýkal. Vzhledem k tomu, že zatím neznali totožnost zemřelých, neměly informace pro pitvu žádný význam. Jinak by Idunn musela bedlivě naslouchat,
protože poslední okamžiky života oběti pro ni mohly být důležité. Co dotyčný dělal, když ho znenadání zastihla smrt? Co před smrtí jedl a pil? A kdy? Co měl na sobě, když ho naposled někdo viděl? Trpěl nějakou chorobou? Jaký byl v posledních dnech jeho psychický stav? To všechno mohlo přispět k určení doby, příčiny a okolností úmrtí.
Když schůze skončila, vyměnila si Idunn pár vět s Karólínou a Týrem. Jakmile však nabyla dojmu, že konverzace trvala dostatečně dlouho, pospíšila si s odchodem a rozloučila se. Jednak byla unavená, jednak chtěla zmizet dřív, než se jí Karó začne vyptávat na Alexandru. Její nevlastní sestra byla tím posledním, o čem měla právě teď náladu se bavit. Složitá, bolestivá a trapná rodinná historie by měla zůstat zavřená v šuplíku, nemělo smysl se s ní někde veřejně svěřovat.
Přede dveřmi pokoje Idunn na okamžik zavřela oči a vroucně si přála, aby se ukázalo, že ji Alexandra poslechla, odešla domů a vzdala se představy, že se k ní nastěhuje. Jinak by jí musela říct, že zavolá policii a nechá ji z pokoje vyvést. Alexandra by netušila, že je to jen planá výhrůžka, protože Idunn rozhodně nemá zájem na sebe takhle poutat pozornost místních policistů. Doufala, že vstoupí do prázdného pokoje a nebude muset lhát. Otevřela dveře.
Přivítal ji Alexandřin široký úsměv. „Ahoj!“
Idunn svírala kliku a zvažovala, že dveře zabouchne, zajde na recepci a objedná si jiný pokoj. Vtom jí však pohled padl na její fotoaparát – v sestřiných rukou. „Co to děláš?“
„Nic.“ Alexandra odložila přístroj na postel. „Nudila jsem se. Jenom jsem se koukala. Nic jsem nepoškodila.“
Idunn fotoaparát popadla. „Tohle je pracovní nástroj. Ještě že ses nezačala fotit.“
„Fotit? Myslíš dělat si selfíčka? Touhle cihlou? To si děláš srandu!“
Idunn sestře nevěřila, protože si všimla, že přístroj je zapnutý. Podívala se na displej a očekávala, že tam uvidí Alexandřin obličej s našpulenými rty a vykulenýma očima. V tom se však mýlila. Pohlédla sestře do očí: „Ty sis prohlížela fotky? Zbláznila ses? Souvisejí s vyšetřováním vraždy. Takové věci na Instagram nepatří.“
„Ale…,“ začala Alexandra omluvně. „Vybil se mi mobil a ty nemáš stejnou nabíječku. Tak jsem se prostě nudila a chtěla jsem se kouknout, co fotíš. Nevěděla jsem, že je to pracovní foťák.“
Idunn znovu pohlédla na displej a všimla si, že zobrazený snímek není ten poslední, který na místě činu pořídila. „No ale přesto jsi ve fotkách listovala, i když už ti muselo být jasné, že to nejsou momentky z mojí zimní dovolené.“
„Jo, došlo mi to. Ale nedokázala jsem přestat. Nic takového jsem nikdy neviděla. Mrtvé lidi. Jenom mrtvé ryby.“
Idunn obrátila oči v sloup. V hloubi duše však chápala, co sestru nutilo pokračovat. Hrůza má své kouzlo –pro ty, kdo na ni nejsou zvyklí a nemusí jí bezbranně čelit.
„Promiň. Zapomenu na všechno, co jsem tam viděla.“ Alexandra zaváhala. „Až na…“
„Až na co?“
„Asi nedokážu zapomenout na tu ženu, kterou jsem poznala. To budě těžké.“
„Ty tu ženu znáš?“ Ve fotoaparátu byly uložené pouze snímky z aktuálního místa činu. Idunn z paměťové karty pokaždé všechno vymazala, jakmile si fotografie uložila na harddisk pracovního počítače. V úvahu proto připadala jediná žena. Bylo vyloučené, že by Alexandra