„Vycítili mršinu,“ poznamenal Hannu.
„Hlavně že to nejsme my,“ opáčil Piay.
„Zatím.“
Zpocení vedrem oba muži znovu vyrazili. Piay viděl, že se Hannu musí hodně snažit, aby s ním udržel krok, ale stále ještě pochodovali bok po boku, když sjeli po svahu duny a začali se škrábat k dalšímu písečnému hřebenu. Nahoře si Piay zaclonil oči proti nelítostnému slunci a zahleděl se před sebe. Pod kroužícími supy spatřil postavu ležící s roztaženými končetinami na plochém kameni.
„Kdo to může být?“ přemítal. „Další farmář? Ale proč by ho vlekli až sem?“
Rozběhli se sypkým pískem k ostatkům, aby se k nim dostali dřív, než supové začnou trhat maso od kostí. Obešli balvan a Piay zpomalil, když spatřil tělo.
„Vidíš to co já?“ vydechl.
„Jistě,“ odvětil Hannu. „Tím se mění spousta věcí.“
Piay zamával pažemi, aby zaplašil mrchožrouty, a doběhl k ostatkům. Zrak ho nešálil. Mrtvý patřil k synům Apisovým, jeho tetování se výrazně rýsovalo na světlé kůži. Určitě to byl zajatec ťuhýků. Byl nahý a podle jasně patrných známek ho před smrtí mučili. Po těle měl spoustu otevřených ran, uřezaný penis vražený do úst.
Hannu dokulhal k Piayovi, zalapal po dechu a zadíval se na mrtvolu.
„Takže ani Apisův syn se bandě ťuhýků neubrání. To pro nás může být cenná lekce.“
Piay neodpověděl, studoval rozmístění ran.
„Mučili ho, aby z něj vytáhli informace,“ poznamenal. „A podívej, tady jsou pod novými ranami vidět starší jizvy a vybledlé podlitiny. Pracovali na něm hodně dlouho.“
„Myslíš, že ho zabili, protože nemluvil a je už nudilo pořád čekat?“ zeptal se Hannu. „Anebo proto, že jim všechno řekl a už jim k ničemu nebyl?“
„Zjistíme to jedině tak, že dohoníme ťuhýky a zeptáme se jich.“
„No, jenom doufám, že tohle není ten tvůj plán. Snad i ty chápeš, že by to bylo hotové šílenství.“
Piay se zahleděl přes pustinu k bronzově zbarveným skalám.
„Řekni mi, že to nemáš v plánu,“ naléhal Hannu.
„Pořád potřebujeme najít jejich tábor, abychom mohli matce říct, kde drží její dcerku,“ odvětil Piay. „Jestli existuje nějaká možnost, abychom ji osvobodili sami, využijeme ji. A kdyby se nám podařilo zajmout jednoho ťuhýka, aby nám řekl, co se od toho potetovance dozvěděli, bylo by to ještě lepší.“
Vycítil, že Hannu znaveně svěsil ramena. Neohlédl se však po něm a vyrazil ke skaliskům.
„Je jich víc, než jsem si myslel.“ Hannu ležel na břiše a nahlížel kolem okraje balvanu. Ležení ťuhýků se rozkládalo v kotlině pod nimi, takže vetřelce nemohl nikdo spatřit, ať už by se blížil z kteréhokoliv směru. Kolem táborového ohně stály roztroušené stany, jejichž uprášené a špinavé plátno splývalo s pouštním terénem. „Na nás až příliš, řekl bych.“
Piay nemohl než souhlasit. Akh-Seth kolem sebe shromáždil skupinu chlapů, kteří připomínali spíš vojenský oddíl než bandu zlodějů a vrahů. Pravda, muži, kteří dřepěli kolem ohně zabraní do živé debaty nebo se procházeli po ležení, na sobě měli potrhané, špinavé róby a kolem čela si uvázali šátky jako pouštní tuláci, ale všichni byli dobře ozbrojení.
Piay viděl bronzové meče zavěšené u pasu, sekery a oštěpy s bronzovými hroty, všechny bezpochyby ukradené.
„Tam dole je spousta chlapů se zahnutými meči,“ poznamenal Hannu. „Určitě je posbírali po ustupujících Hyksósech.“
„Pokud sami nejsou Hyksósové. Možná dezertéři… Anebo je tu barbaři nechali schválně, aby působili potíže. Ať tak či onak, kolem tábora jsem napočítal jenom tři hlídky. Útok určitě nečekají.“
„A kdo by na ně zaútočil? V Egyptě jsou dvě armády, ale ty mají dost práce v Memfisu. Tahle čeládka si může dělat, co chce.“
Mezi skalisky hvízdal vítr a zvedal spirály prachu. Pak se na chvíli utišil a v nastalém tichu Hannu naklonil hlavu a zamračil se.
„Slyšíš to? Z tábora se nesou jakési zvuky.“
Piay také naklonil hlavu a rozeznal ženské hlasy. Zdálo se, že vycházejí z největšího stanu při okraji ležení.
„Tak teď víme, kde je to děvče,“ konstatoval.
Představil si farmářovu dceru, kterou ti hrdlořezové unesli, a hrůzu, jakou musela cítit, když ji vytrhli z rodinného kruhu. V mysli mu zahlodal nepříjemný pocit, když se vrátil ke dni, kdy jeho samotného opustili rodiče. Tady však nebyl žádný Taita, který by ztracenému dítěti tu ztrátu vynahradil. Teď měl její záchranu v rukou jen on.
Nepodíval se na svého druha, s pohledem upřeným na ležení mu přikázal: „Vrať se k lodi.“
Hannu na něj vykulil oči a pak se zakabonil, když mu došel význam rozkazu.
„Nebuď blázen,“ zavrčel.
„Vrať se k lodi a řekni Harrarovi, že jsem odhalil spiknutí ťuhýků. Chtějí ho zajmout kvůli výkupnému.“
„Jestli si myslíš, že ti pošle někoho na pomoc, tak se hluboce mýlíš. Tomu se zdá, že mu synové Apisovi dýchají na záda, a nechce nic jiného než se dostat do Memfisu a schovat se za vysokými hradbami.“
„Pokud se bojí synů, tak mu ani hradby nepomůžou,“ ušklíbl se Piay.
„Pravda, ale Harrar to neví. Nepřekvapilo by mě, kdyby už kapitánovi přikázal, aby pokračoval v plavbě.“
Piay si prohlížel unavené strážné a odhadoval vzdálenosti, které je od sebe dělí.
„Teď už tábor určitě nesloží a pod ochranou noční tmy se můžu proplížit do ležení. Tam na tom místě a ještě tamhle,“