ho namotávat na prst. Už jsem si připadala jako hlupák, jak jsem se pořád na něco ptala.
Elišce došla slova. Seděla na lenošce a měřila si mě pohledem, který jsem ani neuměla pojmenovat. Zřejmě přemítala, jestli mám v hlavě všechno v pořádku.
„Tak už mi to řekni, nebo si budu myslet, že jsi blázen,“ naléhala a já si povzdychla.
Chtě nechtě jsem musela s pravdou ven.
„Těžko se to vysvětluje, ale já nepocházím z téhle doby. Přišla jsem z roku patnáct set devadesát jedna. Vlastně tu nejsem ani moc dlouho a vůbec se tu neorientuju, proto máš ten pocit, že mi najednou přeskočilo,“ kousala jsem si tváře a modlila se k Bohu, aby všechno dobře dopadlo.
„Jo, jasně,“ ušklíbla se ironicky, „a teď pravdu.“
„To je pravda. Šla jsem za čarodějnicí a ta mi dala lektvar, který jsem vypila a druhý den ráno se vzbudila tady,“ ruce se mi klepaly nervozitou, a tak jsem je raději složila do klína.
„Jestli si ze mě chceš dělat blázny, tak odcházím. Jsem utahaná z práce a chci se vyspat,“ promnula si čelo, jako by ji bolela hlava, a tvářila se u toho vyčerpaně.
Tušila jsem, že mi nebude věřit. Sama bych nikomu nevěřila, kdyby mi tvrdil, že přišel do mé doby třeba z jedenáctého století.
„Prosím, věř mi. Netuším, kde jsem, a co s tímhle vším mám dělat,“ ukázala jsem po místnosti na všechny ty divné věci.
Eliška místo odpovědi špulila rty a pravděpodobně zvažovala, jestli se už má zvednout, nebo dál čekat na odpověď, kterou tak chtěla slyšet.
„Nevymýšlím si. Bydlela jsem na Vešnovském hradu spolu s Janem. Můžeme se tam dojít zeptat, určitě ti to potvrdí. Kdo tam vůbec teď žije?“
„Katko, já nechci slyšet žádné pohádky. Myslela jsem, že si věříme,“ hněvala se a nezdálo se, že by alespoň na chvilku připustila, že jsem mluvila pravdu. To nevypadalo dobře.
„Jsem paní Kateřina z Vešnova a v roce patnáct set osmdesát jedna jsem se na něm provdala za Jana z Vešnova. Určitě si to někde můžeš ověřit,“ zoufale jsem se jí snažila dát nějaký důkaz, aby alespoň zapochybovala.
„Jdu domů, čeká na mě Radim,“ zvedla se a chtěla odejít.
„Ne, prosím!“ zaúpěla jsem, „potřebuju pomoc! Prosím, prosím, ověř si to, půjdeme se třeba spolu zeptat na hrad. Potvrdí ti, že jsem tam žila, prosím, Eliško, prosím!“ chytla jsem ji za ruku a snažila se ji zadržet, aby neodcházela.
Ještě nikdy jsem slovo prosím nepoužila tolikrát v jednom okamžiku. Eliška se mi ale vytrhla a hlasitě za sebou bouchla dveřmi. Byla pryč.
2022
Znovu jsem dosedla na lenošku a zoufale složila hlavu do dlaní. Rukou mi projela palčivá bolest a já hlasitě sykla. Má situace nevypadala vůbec růžově. Kdo jiný mi mohl pomoct, když se na mě Eliška bude zlobit? Marek mě nakonec raději vyhodí a já tak budu v tomhle světě úplně sama. Už nikdy bych se s ním nesetkala. Při té myšlence mě píchlo u srdce.
Ozvalo se váhavé zaklepání na dveře. Zvedla jsem se a běžela otevřít. Za nimi stála Eliška a byla úplně bledá.
„Nedalo mi to a hodila jsem si to do Googlu. Opravdu žila na konci šestnáctého století na Vešnově nějaká Kateřina s Janem,“ přešlápla z nohy na nohu, „můžu dovnitř?“
Úlevou mi vhrkly slzy do očí. „Samozřejmě, pojď,“ ustoupila jsem, aby mohla projít.
Sedly jsem si na lenošku a Eliška začala číst z toho přístroje, kterému říkala telefon.
„Na konci šestnáctého století byl hrad Janem z Vešnova přestavěn na zámek podle návrhu Giuseppe Brucioliho, vyhlášeného italského architekta, který se v následujících letech postaral o několik dalších významných staveb v okolí Vešnova, jako je radnice, která dodnes zůstává zachována v renesančním stylu, a zasadil se tak významně o ráz celého města...“ Eliška zvedla oči a nejistě si mě prohlížela.