slábl, jak jsme se vzdalovali od břehů. Gróf měl dobrou náladu, přestože ho pobolívalo staré zranění z bosenských válek.
Kupodivu ani po několika dnech mne nezachvátila mořská nemoc, možná proto, že jsem odmala miloval houpání se na vlnách rybníka, když ho vítr rozčeřil. Jen jsem si tu a tam musel zout boty, protože tuto kratochvíli jsem u nás ve Svatém Jiří také prožíval většinou bos. Propluli jsme celým Středozemním mořem, kterým před tisíci lety bloudil i jiný Odysseus, odvážnější a známější než já. Jemu to trvalo deset let, nám stačily tři dny, jenže on měl v srdci svou lásku k Penelopě a jasný cíl, Ithaku. Já plul jen jako sluha a přítel grófa Hohenlohe, trochu podivína, muže, který se neustále, ať dělal cokoli, domníval, že plní své poslání.
Žádné Sirény ani Skylly a Charybdy jsme cestou nepotkali, snad jen černovlasá dívka jménem Marina, jež plnila funkci markytánky, by se dala přirovnat k bájné Kalypsó, lákající do své náruče. Gróf ji nalezl někde v Terstu a domluvil se s ní, že za tři tisíce korun popluje s námi, aby její ženský element rozptýlil před úřady veškerá podezření spojená s účelem naší plavby, já ho ale podezřívám, že si jen chtěl zpříjemňovat čas dlouhé cesty, protože v prvních dnech plavby většinu času trávila v jeho kajutě. V Lisabonu, než jsme přesedli na portugalskou obchodní loď, jí pořídil několikery cestovní šaty a široké klobouky s krajkovým závojem a představoval ji jako svou neteř bažící po dobrodružství. Dokonce ji vybavil i nepříliš dokonalými falešnými doklady na jméno Marina
Auerspergová z Laibachu, což mělo odůvodnit nepřehlédnutelný slovanský akcent v její němčině i sporé angličtině a francouzštině. Já mezitím dohlížel na to, aby byl náš tovar přeložen celý na správnou loď směřující do přístavu Nový
Orleans ve státě Louisiana. K jaké Ithace mne to zas ženeš, osude? Já, člověk ze zapadlých, neznámých hor bych se nikdy nenadál, že mne okolnosti dovedou až na místa, jejichž názvy San Juan, Port au Prince, Havana i evropským světoběžníkům znějí vzdáleně a exoticky. Loď Corte Real a směr k jižnímu pobřeží vybral gróf proto, aby byl co nejméně nápadný a vyhnul se podezření, které by mohl vyvolat u amerických imigračních úřadů. Těžké bedny by jistě neunikly jejich pozornosti, přestože nápisy „Mauser“, „Škoda“ a „Mannlicher“ jsem pečlivě přetřel černou barvou. Veselým portugalským námořníkům s červenými frygickými čepičkami na hlavách, kteří vypili víc portského než vody, bylo jedno, co zrovna převážejí. Druhého září, den před vyplutím, vedle naší lodě zakotvila anglická obchodní loď Southern Merchant. Krásná a vyzývavá Marina v upnutých šatech a s kloboukem na hlavě dle dohody několikrát denně vyšla na palubu a povinně se kochala výhledem na otevřený oceán, aby budila dojem dámy na dobrodružném výletě, který měla podtrhnout i přítomnost prázdných klecí na odchycenou zvěř vystavených na přídi lodě. Ze své kajuty jsem sledoval anglické důstojníky, kteří se v takových chvílích střídali u velkého lodního dalekohledu, dokud ji gróf ve svém béžovém vycházkovém obleku galantně neodvedl do podpalubí.
Následujícího dne za úsvitu jsme zvedli kotvy a vyrazili směrem k západu. Měli jsme v plánu plout bez zastávky až do Puerto Rica. Oceán mi byl vždy cizí. Děsil jsem se těch hlubin a dálí, ve kterých až po obzor nebylo vidět jediného kousku země. To není voda, po které se dá kráčet, ani voda, které je možno se napít, to je voda, ve které lze pouze utonout. V mých představách vody dlouhých řek odnášejí od lidí žijících
na jejích březích do bezedných moří všechny nemoci, bolesti a zla. Jistě se v těch vodních masách rozplynou a rozředí, ale pořád tam někde jsou a číhají na svou příležitost. Vím, že je to pouze představa suchozemce ze vzdálených hor, přesto mi nahání hrůzu a naplňuje mne obavami a bázní. Poprvé od dob, co jsem opustil svou rodnou zem, mne napadlo, že sem nepatřím, že jsem překročil hranici, dokonce že páchám nějaký hřích, když se plavím tak daleko...“
Odysseus se odmlčel, byl natolik ponořen do čtení, že si až teď povšiml, že Julie stojí za ním a přes jeho rameno hledí na drobné písmo, kterým psal své deníky. Byla tak blízko, že na krku cítil její horký dech, a dokonce si uvědomil, že její ňadro se možná nechtěně dotýká jeho ramene.
Pomalu otočil svou tvář k té její. Ona instinktivně ustoupila, usmála se a jakoby v rozpacích si začala upravovat prameny neposlušných vlasů, co unikly ze svazku jejího copu. To je chvíle, ve které mladé dívky obvykle nevědí, co by měly říct. Ona, která už tři roky mlčela, by zrovna teď tolik chtěla promluvit. Celá ta léta pro ni nebylo těžké mlčet, protože to mlčelo v ní, teď měla chuť všechno někomu vypovědět, ale začněte s někým mluvit po takové dlouhé odmlce. Jistě, už s ním jednou mluvila, věděla, že to nezapomněla, ale to byl ještě někým cizím, anonymním, někým, kdo si povídá s větrem i se sochami, někým, kdo ještě nevstoupil do jejich údolí… Teď to bylo jiné. Měla jen svůj úsměv a svůj živý pohled, který nechtěně sklouzl z Odysseovy tváře na jeho kapesní hodinky ležící na stole. Najednou vyskočila, jako když do ní střelí, přiběhla ke kuchyňským hodinám a rychle posunula jejich ručičky o celou půlhodinu, protože dnes se v její přítomnosti opozdily mnohem víc než obvykle. Pak odešla. Ve spěchu zapomněla