zahlídnout mezi záclonama. Neodcházel ani za setmění. Dům se začal zneklidňovat tím víc, čím víc měla holka nahnáno, a v ní rostla úzkost každým dnem. Pokaždé když se podívala z okna, viděla ho, jak trčí u branky a čeká. Přestal chodit do práce a skoro nespal, jeho matka roznášela po vsi, že jsme ho připravily o rozum, že tohle nikdy nedělal, dokud nezačal chodit s mou dcerou. Chtěla jsem na holce, ať mě nechá udělat něco, co by ho od ní dostalo pryč, ale nechtěla. Ani ho malinko postrašit. Říkala, že tohle jsou nesmysly, že se unaví sám.
Neunavil se, nikdy to nedělají. Všechno se jen zhoršilo. Jednou večer, když jsem drhla hrnce, se na stropě v kuchyni objevila světice. Zjevila se mi tam, se svatozáří kolem hlavy, na tom stropě zažloutlém od kouře a omastku. Řekla mi, že dcera je těhotná, že bude mít holčičku. Nevím, na jak dlouho si mě odnesla, ale když jsem přišla k sobě, svítalo.
To těhotenství bylo pro celou vesnici sousto, sotva se jí začlo dělat břicho. O ničem jiném nemluvili, neřádi. Léta jim vrtalo hlavou, jak jsem mohla já porodit takovou hezkou a milou děvenku, ale teď jim všecko zapadlo do sebe. Je to hambářka jako její matka, obě jsme skončily s outěžkem, protože jsme se tahaly s mládencema jako nějaké flundry. Nakonec se ukázalo, že je doopravdy po mně.
To způsobilo, že mě nenáviděla ještě víc. Vždycky si o sobě myslela, že je lepší než já, že si vezme mládence s dobrým postavením, že už nebude muset znova vkročit do téhle ubožácké vsi. Ale dopadla jako já, přišla do jiného stavu moc brzo. Dávala si to za vinu, zrovna jako ji vinila celá vesnice, věřila, že to ona ho měla zastavit, když naléhal.
Nenáviděla se kvůli tomu a mě nenáviděla, že se ve mně viděla jako v zrcadle. Viděla se za deset let, chycená v tomhletom domě, ve starých hadrech, s fakanem, kterého nechtěla.
Vždycky jsem si myslela, že se k němu vrátila, aby neskončila jako já. Možná si myslela, že ať je mužský sebehorší, je lepší ho mít než nemít, že takhle bude mít příležitost odtud odejít. Já se užírala vzteky, nemohla jsem na to koukat, že se vrací k tomu prevítovi, co celé dny postával před domem a hlídal ji, jako by se pomát. Takového chlapa je potřeba držet si od těla, než tě dostane pod drn.
Nějaký čas to vypadalo, že věci jdou dobře. Rozhodli se, že se nevezmou a nebudou žít spolu, dokud se děcko nenarodí, ale on se s ní vodil všude po vsi, jako by už byla jeho žena. Vozil ji autem do Cuenky, do dobrých restaurací, kupoval jí náramky a náušnice, co musely stát hromadu peněz, celá ves o nich mluvila. Holka jen kvetla, těhotenství jí ještě přidalo na kráse, radost na ni pohledět.
Ale když se to jaro holčička narodila, dcera dělala ciráty dál. Pod všelijakýma výmluvama svatbu zas a znova odkládala. Přišlo další léto a ona si zase začínala s chlapci, co se vraceli do vsi. Mockrát se doma neobjevila kolik dní. Ženich ji k nám chodil hledat, žárlivostí bez sebe, mlátil na dveře, jako by je chtěl vyrazit. Holčička plakala a vzduch v domě byl hustý jako olej.
Syn Jarabových se do vsi taky vrátil. Tentokrát si snoubenku nepřivezl, ale jeho matka všude rozhlásila, že na příští léto chystají veselku. Jemu na tom nijak nesešlo, dál dceři nadbíhal, jak to dělal vždycky, a jí se to líbilo. S děckem v kolíbce a s ženichem před oltářem za ním běhala,
sotva se ve vsi objevil. Já se vevnitř užírala, nedokázala bych říct, koho z těch dvou jsem nenáviděla víc ani který mi připadal nebezpečnější.
Když se vracela domů, hádaly jsme se, sotva vešla do dveří. Až do vsi muselo být slyšet, jak na sebe křičíme. Já jí říkala, že je flundra, když flámuje, místo aby se starala o děcko, a ona mně na to, že mám aspoň co na práci, místo abych se jí pletla do života. Říkala jsem jí, že je nevděčnice, ona mně, že jsem blázen, já jí, že špatně skončí, ona, že hůř než já skončit nejde. Malá řvala, jako by ji na nože brali, a mezi náma dvěma rostla taková nenávist, že se zdi domu nadouvaly.
Ten den, co zmizela, jsme se taky pohádaly a Panenka Maria z hory ví, že si to v sobě ponesu až do smrti. Práskla za sebou dveřma, až se dům otřásl, a už jsem ji neviděla, až když za několik dní zaklepal na dveře její stín, ale to už nebyla ona. Nikdy jsem se nedozvěděla, který z těch dvou ji odvedl, ať jsem svaté prosila sebevíc, nikdy mi to neřekli. Třicet let jsem v sobě nosila to trápení, jako bych v prsou měla díru. Ale když mi vnučka všecky ty věci vysvětlila, uvědomila jsem si, že svatí mi žádné jméno neřekli, protože vyjde nastejno, který z těch dvou to udělal. Každý z nich měl svou vinu a žádný za ni nezaplatil. Ti darebáci si dál žili, jako by moje dcera nikdy neexistovala. Jeden si příští léto vzal tu svou snoubenku a druhý se za pár let oženil s Emilií. Měli děti, jako by mi nevzali to moje. Jako by mi jednou neměli splatit dluh.