vedení školy, ještě považovala za absurdní vtip. Jako
by ohrožovala veřejnost a mohla žákům nějak ublížit, jako by jí nešlo právě o jejich budoucnost. Po několika
diskusích se domluvila na uvolnění při běžícím platu až do letních prázdnin. „Než se všechno uklidní, paní Lohausová, pak uvidíme, co dál.“ Vedení evidentně doufalo, že se uklidní hlavně ona, že tím obtížným tématem přestane vířit vody, sklapne zobák a pojede pěkně podle učebního plánu. Samozřejmě se nabízela možnost trvat na pokračování ve výuce, neexistoval přece pracovněprávní důvod, na jehož základě ji mohli ze školy vypudit. Ale to jí hrdost nedovolila. Neměla zapotřebí prokazovat krátkozrakým rodičům tu laskavost, že jejich děti něčemu přiučí.
Už se smrákalo, když škrábání konečně nechala. Zápěstí měla v jednom ohni, namáhala je víc, než bylo zdrávo. Ale když od stěny poodstoupila, byla by po ní nejradši tou špachtlí mrskla. Nechtělo se jí uvěřit, že po tolika hodinách dřiny odstranila tak malou plochu tapety. n
Trvale upírat spánek patřilo ke způsobům mučení. Budík ukazoval 4:17, Eva ležela v posteli a poslouchala, jak se kohout podřizuje bezohledným pudům. Celá běsná se obrátila na druhou stranu a přetáhla si polštář přes hlavu, ačkoliv věděla, že to nepomůže. Byla to
snad venkovská obdoba zvyku odkládat si buzení? To odjakživa nemohla vystát. Ve 4:22 vstala, přešla do kuchyně a postavila vodu na čaj. Panovalo tam chladno, ale ona netopila. Léto už čekalo za dveřmi a odpoledne oknem dopadaly paprsky a kuchyni vyhřály. Jen v těch časných ranních hodinách si musela vzít dva svetry a teplé ponožky. Když si zalila čaj, posadila se s hrnkem na gauč a zadala do vyhledavače: „Kohout hlasitě“. Proklikala se nejrůznějšími články o sousedských sporech, četla o dětech, které údajně tajně „vyseděly“ vajíčka ze supermarketu, a o dospělých, kteří kohoutům kokrhání opláceli. Zhlédla záznamy o kokrhání pro obecní úřady a stavební pokyny pro akusticky izolované haly. Nakonec přistála na youtube. Jakási paní tam v půlhodinovém videu s pláčem líčila, jak zápasila se svým milovaným kokrháčem, aby mu pod peří na krku připevnila obojek proti kokrhání na suchý zip. Nebylo ještě ani šest hodin, když se zvenčí najednou ozval rachot. Ve městě by ho přisoudila popelářům nebo začátku pracovní doby na stavbě, ale tady se nic nestavělo a popelnice se vyvážely ve čtvrtek. Vstala, aby vyhlédla z okna, a nevěřila vlastním očím. Venku parkoval ten týpek přes šrot. Zacouval s vozíkem do vjezdu a právě na něj vytahoval radiátor, takže to s každým popotáhnutím zahrkalo, až se ten zvuk Evě zarýval do morku kostí. Když ji v okně zahlédl, zvedl na pozdrav dva prsty k čelu a nakládal klidně dál, jako
by ostatní neměli ještě noc. To je za trest, napadlo ji a srdce jí sevřela tupá bolest. Opustit město a koupit si tuhle zříceninu, vykašlat se na svět a nemít s ním už nic do činění, bylo její rozhodnutí. Přesto měla v danou chvíli dojem, jako by tu skončila ve vyhnanství. Jako by se už nikdy nemohla vrátit, jako by se dveře ke všemu, na čem jí kdysi záleželo, navždycky zabouchly. Týpek přihodil na vozík několik trubek, až to zařinčelo, jako by zvonila hrana, Eva sebou cukla, odvrátila se od okna a zamířila na opačnou stranu domu. Zbytek rána strávila broušením rámu zadních dveří. n
Cedule na plotě samozřejmě nedržela. Namísto PO-
ZOR PES! bylo vidět jenom šeď na rubu, protože horní vruty povolily. Nebo jim někdo pomohl. Eva našla v bedně s nářadím čtyři delší, tentokrát přidělá ceduli tak, že by s ní musel člověk strhnout i plot, aby ji odstranil. Klekla si na chodníček a nasadila do vrutu akušroubovák, když sebou trhla.
„Chceš vajíčka?“
Josi se vedle ní zjevila naprosto nečekaně a z kapsy klokanky vytahovala dvě malá hnědá vajíčka. Tvářila se přitom tak hrdě, jako by je sama snesla.
„Děkuju,“ řekla Eva a vzala si je od ní, i když nevěděla, kam s nimi. „Ty jsou od vašich slepic?“
Malá kývla.