práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu manželství. No těbůh.
„Je to samozřejmě jen návrh,“ zdůrazní Dana. „Dej mi pak vědět, co na to říkáš. Ale mělo by tam být všechno tak, jak jsme se na tom předběžně domluvili.“
Petr přikývne. Řeší to spolu už dlouho, tak proč otálet. Když to ovšem všechno vidí lakonicky popsané na dvou stránkách A4, je mu poněkud úzko. Na některé detaily dohody navíc už zapomněl, nebo si je možná dříve plně neuvědomoval. Zrak mu akorát padne na pasáž oznamující, že výlučným vlastníkem bytu se dnem následujícím po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků stává paní Ing. Dana Štěrbová a pan Ing. Petr Štěrba z bytu vyklidí své osobní věci, a to ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne nabytí
právní moci rozsudku.
Petr se na Danu překvapeně podívá. „No to je dobrý tohle… A kde jako teď budu bydlet?“
Dana pokrčí rameny. Zahledí se přitom do prázdna, jako by už vyhlížela radostnější budoucnost bez něj. Petr si ve tváři své ženy všimne poťouchlého úsměvu.
„Lpění na majetku je jedna věc,“ konstatuje Dana, „a dobrej vztah s dcerou druhá. Vím, že mezi tebou a Miriam to v poslední době dost skřípalo. Třeba bych s tím něco mohla udělat.“
Petr zpozorní. „Co to povídáš? A proč do toho taháš Miriam?“
Jenže Dana už ho tlačí ze své kanceláře ven. „Promiň, mám hodně práce. Tak se pak ozvi, jo?“
Petr stále častěji hovoří o rozchodu s Danou, prý je už všechno připravené, jen to podepsat. Dana má právníka, on
nikoho. Ale je mu to jedno. Své ženě věří. Valérie si uvědomí, že by byla raději, kdyby Petr s Danou zůstal. Hrozí, že jako jiní čerstvě rozvedení frustráti podnikne kobercový nálet na všechny ženské v okolí, aby si dokázal, že má stále nabito a jeho šimpanzí hruď je přes šedivý odstín připravena na cuchání hbitými prstíky krásek.
Valérie se kousne do rtu. Vždycky se kouše do rtu, když ji napadne nějaká znepokojující myšlenka. Pípne jí mobil. Petr posílá selfíčko ze slavnostního oběda. Říkal, že někam jde a kdo tam bude, ale podrobnosti zapomněla. Vlastně ho v tu chvíli moc neposlouchala, zrovna leželi v posteli a už se jí klížily oči. Po půlnoci se jí oči prostě klíží, to jí nemůže nikdo vyčítat. Zaznamenala jen Petrovo nadšení, a než úplně zvadla, jenom prohodila, že to je moc dobře a je ráda, že z toho má Petr radost.
Za Petrovou hlavou vyčnívá smějící se blondýnka. I když má na fotce jen část obličeje, Valérii připadá, že je moc hezká a že se na Petra toužebně dívá. Petr se tváří šťastně. Za nimi jsou vidět ještě další lidé, všichni mají dobrou náladu. Je to v nějaké nóbl restauraci, rádoby historické, kde číšníci nosí brnění jako středověcí rytíři, no ptákovina, pomyslí si. Hosté se radují, fotí jídlo na stole i sami sebe, asi chtějí dát najevo, že se mají moc dobře.
Valérie je zrovna osprchovaná, má ještě mezi nohama mokro a třese se zimou. Sedí v obýváku jen v županu, roztahuje nohy a dívá se z nudy na svůj odraz v televizi. Vtom jí zavolá Veronika a zeptá se, co dělá při pondělku, a vůbec jak se má, a Valérie odpoví:
„Co bych dělala? Koukám se na svoji kundu a skoky na lyžích.“ Ten den má příšerný hlad a závidí Petrovi a jeho známým jídlo v restauraci. Trunda není doma, aby jí udělal omeletu. Valérie by nejradši sestře řekla, že se Petr tahá po restauracích s nějakou blondýnou a že by jí hrozně ráda jednu
natáhla a pak i jemu, ale neudělá to. Nechá si to pro sebe. Ale během hovoru s Veronikou Petrovi napíše:
„Ta slečna za tebou je hezká jen na fotce, že ano?“
A Petr odepíše:
„Nejen na fotce.“
Co to má znamenat? Valérie se rozčílí. S Veronikou si povídají o věcech, které s Petrem vůbec nesouvisejí, o nových knížkách, o lmech, na které by mohly jít do kina, ale Valérie přitom myslí na Petra. Pak hovor ukončí a jde se konečně obléknout. Cestou k šatně ji napadne, že Petr bude mít po rozvodu k té blondýnce volnou cestu. Třeba si ji i vezme za ženu. Budou spolu chodit do kina nebo divadla a do středověkých restaurací, kde se jim budou u vchodu klanět číšníci s halapartnami. A Valérii zůstane její domácí stroj na omelety Trunda a občas Veronika, mamka nebo Jaromír s naleštěnou pleší. Tedy že se její život vrátí do starých kolejí, do období před Jizerkami.
Valérie si uvědomí, že s Petrem nikdy nebyla v kině. Přitom mu na každé druhé schůzce předestřela několik kulturních tipů. Ale on nic, dělal, jako když neslyší. S blondýnkou teď bude určitě vymetat biografy, hajzl jeden.
Ví, že se chová hloupě, ale prostě nejlepším řešením bude vypnout telefon nebo aspoň nereagovat na Petrovy zprávy. Hlavně je nečíst, potřebuje se uklidnit. Je nutné zhluboka dýchat a uvolnit stažené svaly pánevního dna.
Tohle rozpoložení jí vydrží až do úterního odpoledne. Kolem čtvrté ji napadne, že by si mohla objednat pizzu, poslíček ji doveze, docela hezký mladík s velkými vypracovanými bicepsy, ale pizza jí nechutná, Valérii přijde, že po nedělním šoku dočista ztratila chuť.
Trunda její depresivní náladu zatím nekomentuje, možná si ničeho nevšiml, dnes ráno jí tak jako obvykle uvařil čaj a přinesl ho až do ložnice, jenže ona vstávala v deset, to už