zavést ihned, zbývající problematiku je nutno studovat 4) o povolení celibátu si nikdo nedělal iluze a očekávání bylo splněno: nepřichází v úvahu.
Zdá se, že přes velkou pozornost, kterou vůdcové Jednoty přípravě programu věnovali, nebyla tato klíčová problematika zvládnuta natolik, aby ve chvíli pravdy obstála. O neúspěchu přirozeně nerozhodly pouze jeho slabiny, svou roli sehrály také další faktory a okolnosti, avšak určitá uspěchanost, netrpělivost, překotnost a nekoordinovanost postupu sehrála svou roli. Jen tak se totiž mohlo stát, že v programových otázkách existovala nejednota mezi Čechami a Moravou a situace došla tak daleko, že Moravané jak v brněnské tak olomoucké diecézi de facto ani nedospěli k formulaci vlastního programu. Je sice pravda, že bez ohledu na v podstatě paralelní postup všechna tři centra došla přibližně ke stejným výsledkům a že výborová schůze Jednoty v Praze 9.–10. dubna 1919, věnovaná redakci programu, proběhla za účasti zástupců všech tří Jednot, ovšem minimálně netaktický postup pražských předáků vyvolával na Moravě averzi vůči pragocentrismu, nedůvěru, a komplikoval řešení problému vytvoření celostátní kněžské organizace. Akceptujeme-li tezi o tom, že ústřední roli mezi programovými požadavky reformistů nakonec sehrál problém celibátu, pak je třeba vědět, že v oficiální rovině se Morava postavila proti jeho zahrnutí do programu opravného hnutí. Tato skutečnost přirozeně nezůstala utajena.
Církevně-reformní hnutí po vzniku ČSR musíme sledovat paralelně v Čechách a na Moravě a navíc ještě separátně v brněnské a olomoucké diecézi. Tato skutečnost dokazuje, že se z hlediska geneze jednalo do velké míry o spontánní reakci na status quo, rámovanou celospolečenským otřesem, o akci víceméně nepřipravovanou a zpočátku také málo koordinovanou. V Brně se užší kruh duchovních přesvědčených o nutnosti provést změny sešel 4. a 11. listopadu 1918 a rozhodl o svolání schůze kněží brněnské diecéze, na níž budou předloženy první návrhy a podněty229 tak, aby bylo možno sestavit společnou názorovou platformu demokratickými mechanismy. Od prvních chvil však pozorujeme některé rysy charakterizující skutečný postup brněnských reformních sil:
229 V komisi, která připravila první návrh reforem, zasedali ThDr. Josef Pospíšil, opat Prokop Šup, prof. ThDr. Jan Sedlák, farář Ladislav Zavadil (předseda Jednoty), Josef Kalabus a Karel Háňavka. Podle Háňavky autorem prvního programového nástinu byl P. Šup. Srov. HÁŇAVKA, K.: Příspěvek k dějinám reformního hnutí. Jednota, 2, 1920, č. 3, 13. 1., s. 39.
tato užší nevolená komise se chtěla stát řídícím centrem, které bude postupovat v dohodě s biskupem, konzultovat s ním jednotlivé postuláty, a realizovat program schválený Národním shromážděním. Vazba na biskupa byla, jak jsme se už zmínili, zajištěna osobností generálního vikáře J. Pospíšila, který se stal prostředníkem a garantoval přenos informací.
Proto také bezprostředně po 23. lednu 1919, po 11. valné hromadě Jednoty, biskup N. Klein akceptoval několik návrhů a ihned dal pokyny k jejich uvedení do praxe. Sepětí mezi některými protagonisty reformního hnutí a episkopátem šlo tak daleko, že opozice hovořila o vládě despotismu a ztrátě svobody postupu kněží, pro něž se schůze staly povinnou zátěží.230 Tato slova můžeme interpretovat jako stav, kdy reformní hnutí bylo relativně pevně řízeno a usměrňováno podle představ kněžských elit spjatých s episkopátem. Prvotní úvahy navíc směřovaly k tomu, aby okruh navrhovaných změn a požadavků mohl být realizován jen za souhlasu biskupa a státních orgánů a nemusela se k nim vyslovovat papežská kurie.
Pokud jde o konkrétní požadavky kněžstva brněnské diecéze, pramenný materiál, jenž máme k dispozici, neumožňuje provedení hlubší analýzy. Existují pouze taxativní výčty, chybí konkrétní rozpracování a definice článků. Zdá se však, že tento fakt nijak zásadně nebrání utvoření názoru o charakteru postulátů, neboť představy kléru v Československu o nutných změnách byly do velké míry shodné a místní odlišnosti celkem malé a s výjimkou celibátu nepodstatné.231
Jestliže bychom přece jen hledali rozdíly při srovnání představ kléru v Čechách a na Moravě, zdá se, že bychom je našli především v oblasti
230 Z brněnské diecéze. Právo národa, 1, 1918, č. 3, prosinec, s. 105–106. Srov. Brněnská schůze. Den, 8, 1919, č. 23, 24. 1., s. 1. Z Jednoty katolických duchovních diecéze brněnské. Občanské noviny, 1, 1919, č. 22, 28. 1., s. 2. 231 Brněnské požadavky směřovaly do dvou oblastí: 1. upravit vztah církve a státu a 2. demokratizovat vnitrocírkevní poměry. Jednalo se o směs podstatných, dílčích i malicherných změn, které se netýkaly věrouky: zřízení náboženských obcí umožňujících větší zapojení laiků do správy církve, volba členů konsistoří tajným hlasováním, zrušení patronátního systému, úprava vizitací, zlepšit úřadování konsistoří, fary obsazovat spravedlivě, děkany volit kněžími, biskupy vybírat z terna, odstranit rakouský katechismus, upravit studium v seminářích, volnost v nošení kolárku a holení, upravit oslovování kněží, zavést tykání, odstranit směšné tituly a vyznamenání atd. Ve vztahu ke státu se program omezil na požadavek vymezit roli církve ve školství a garantovat církevní majetek. Srov. Jednota duchovenstva diecéze brněnské. Právo národa, 2, 1919, č. 6, 15. 4., s. 118.
zavedení češtiny jako liturgické řeči. Shoda panovala v nutnosti vytvořit prostor pro národní řeč v těch fázích mše svaté, kde se kněz obrací k lidu, a v zavedení českého zpěvu. To však bylo pro Moravany maximem, ve všem ostatním chtěli zachovat latinu. Druhé specifikum ve srovnání s Čechami představovalo pojetí celibátu. Jestliže v počáteční fázi reformního hnutí, tj. do poloviny března 1919, se hovořilo o „volnosti celibátu“, tedy jeho zdobrovolnění, po členské schůzi 27. 3. 1919 především ve vedení převládl názor, že požadavek úpravy celibátu je záležitostí neaktuální a tudíž nebude také prezentován jako součást oficiálního programu.232 Tuto formulaci sice přijali všichni účastníci zmíněného kněžského shromáždění, avšak nelze hovořit o úplné jednotě názoru, později se objevily hlasy interpretující toho stanovisko jako unáhlené a nekorespondující s náladami kléru, jako postoj 7 % kněžstva brněnské diecéze. Nicméně je faktem, že při pražských jednáních v dubnu 1919 se zástupci brněnské Jednoty postavili proti úpravě celibátu. Třetí odlišnost reflektovala existenci řady národnostně smíšených farností na Brněnsku, proto mezi požadavky čteme slova o potřebě zamezit germanizačnímu působení některých klášterů; idea jejich rušení se však na Moravě neobjevila.
Shora zmíněný návrh reformního programu duchovenstva brněnské diecéze se nám jeví jako vrchol tamní počáteční fáze hnutí, kdy československé kněžstvo v jednotlivých diecézích využívalo především svých separátních organizačních struktur a přestože pociťovalo nutnost společného postupu, situace zatím nebyla natolik zralá, aby se idea jednoty prosadila do praxe. O některých překážkách organizačního rázu jsme se už zmiňovali, přičemž bariéry vznikající ze špatné komunikace a nedostatku vstřícnosti rostly také v důsledku tzv. českého radikalismu. Za jeho projev Moravané považovali zejména Zahradníkovo vystoupení s akcentem na změnu celibátu a náznaky schismatu233 a hlasy požadující revizi Husova procesu. Přes jistý stupeň nedůvěry se však zástupci brněnské Jednoty (Zavadil a Holba) zúčastnili 9. a 10. dubna 1919 v Praze
232 Věstník jednot duchovenských brněnské a olomoucké, 12, 1919, č. 4, duben, s. 4. Porada českého kněžstva. Občanské noviny, 1, 1919, č. 72, 28.3., s. 1–2.– Zdůvodnění místopředsedy Jednoty Dr. J. Sedláka je otištěno v článku O celibátu kněžském ve Věstníku jednot, 12, 1919, č. 2–3, duben, s. 1–4.
233 Projev výboru Jednoty duchovenstva v Brně. Občanské noviny, 1, 1919, č. 42, 20. 2., s. 2.