okrádá, změnšuje schopnost každého člověka vzatého individuálně. – Výroba nemůže být beze směny.“ –
Tolik J. B. Say.16
„Síly člověku inherentní jsou: jeho inteligence a jeho fyzická vloha k práci; ty, které odvozují svůj původ od společenského stavu, záležejí: ve schopnosti práci dělit a rozdělovat různé práce mezi různé lidi... a ve schopnosti směňovat vzájemné služby a výrobky, které tyto prostředky konstituují... Motivem, proč nějaký člověk věnuje druhému své služby, je zištnost – člověk požaduje protihodnotu za služby prokázané druhému. – Právo výlučného soukromého vlastnictví je nezbytné k tomu, aby se ustavila směna mezi lidmi.“ „Směna a dělba práce se navzájem podmiňují.“
Potud Skarbek.17
Mill líčí vyspělou směnu, obchod jako následek dělby práce.
„Činnost člověka lze redukovat na velmi jednoduché prvky. Člověk nemůže ve skutečnosti dělat nic více než produkovat pohyb; může pohybovat věcmi, aby je od sebe vzdá //XXXVII/ lil nebo je k sobě přiblížil; to ostatní vykonají vlastnosti hmoty. Při užití práce a strojů často zjišťujeme, že účinky mohou být zvětšeny vhodným rozdělením, oddělením operací, které si odporují, a spojením všech těch, které se nějakým způsobem mohou vzájemně podporovat. Protože, celkem vzato, lidé nedovedou vykonávat mnoho různých operací stejně hbitě a dovedně, jako jim zvyk poskytuje tuto schopnost pro vykonávání menšího počtu operací, je tedy vždy výhodné co možno nejvíc omezit počet operací, svěřených každému individuu. – K dělbě práce a k rozdělení sil člověka a strojů nejvýhodnějším způsobem je v mnoha případech zapotřebí operovat ve velkém měřítku, anebo, jinými slovy, vyrábět bohatství ve velkých množstvích. Tato přednost je důvodem vzniku velkých manufaktur, z nichž často malý počet, založený za příznivých poměrů, zásobuje někdy předměty, které vyrábějí, nejen jednu zemi, nýbrž mnoho zemí, v množství, které požadují.“
Tolik Mill.18
Ale celá moderní národní ekonomie se shoduje v tom, že dělba práce a bohatství výroby, dělba práce a akumulace kapitálu se navzájem podmiňují, stejně jako v tom, že soukromé vlastnictví, osvobozené, ponechané samo sobě, může jedině vytvořit nejužitečnější a nejrozsáhlejší dělbu práce.
Výklad Adama Smitha je možno shrnout takto: dělba práce dává práci nekonečnou schopnost vyrábět. Zakládá se na sklonu ke směně a čachru, na sklonu specificky lidském, který pravděpodobně není podmíněn náhodně, nýbrž používáním rozumu a řeči. Motivem směňujícího není lidskost, nýbrž egoismus. Rozmanitost lidských nadání je spíše účinkem než příčinou dělby práce, tj.
16 Say, J. B.: Traité d´économie politique..., 3me éd. Paris 1817. T. I, s. 300, 76–77 a t. II, s. 6.
17 Skarbek, F.: Théorie des richesses sociales. T. I. Paris 1829, s. 25–27, 75. Poslední věta citátu je shrnutím myšlenek, které Skarbek rozvíjí na stranách 121–132 své knihy.
18 Mill, J.: Élémens d´économie politique... Paris 1823, s. 7 a 11–12.
směny. Směna také činí tuto rozmanitost teprve užitečnou. Zvláštní vlastnosti různých plemen jednoho druhu zvířat jsou od přírody ostřejší než rozmanitost lidských vloh a činnosti. Ale protože zvířata nejsou schopna směňovat, nemá žádné zvířecí individuum užitek z odlišné vlastnosti zvířete téhož druhu, ale odlišného plemene. Zvířata nejsou schopna spojit dohromady odlišné vlastnosti své species. Jinak je tomu u člověka, kde si nejrozdílnější nadání a způsoby činnosti vzájemně prospívají, neboť mohou své rozmanité výrobky vrhnout na jednu společnou hromadu, odkud každý může nakupovat. Jako vzniká dělba práce ze sklonu ke směně, roste a je omezována rozsahem směny, trhu. V pokročilém stavu je každý člověk obchodníkem, společnost obchodní společností.
Say považuje směnu za náhodnou a nikoli základní. Společnost by mohla existovat bez ní. Stává se nezbytnou v pokročilém stavu společnosti. Přesto nemůže být výroba bez ní. Dělba práce je pohodlný užitečný prostředek, obratné používání lidských sil pro společenské bohatství, ale zmenšuje schopnost každého člověka vzatého individuálně. Poslední poznámka je Sayovým krokem vpřed.
Skarbek rozlišuje mezi individuálními, člověku inherentními silami, inteligencí a fyzickou způsobilostí k práci, a silami, vyvozenými ze společnosti směnou a dělbou práce, které se vzájemně podmiňují. Ale nutným předpokladem směny je soukromé vlastnictví. Skarbek tu vyslovuje objektivní formou to, co říkají Smith, Say, Ricardo atd., když označují egoismus, soukromý zájem za základ směny nebo čachr za podstatnou a adekvátní formu směny.
Mill líčí obchod jako následek dělby práce. Lidská činnost se mu redukuje na mechanický pohyb. Dělba práce a užívání strojů podporují bohatství výroby. Je nutno svěřit každému člověku co možná nejmenší okruh operací. Dělba práce a užívání strojů samy zase podmiňují výrobu bohatství ve velkém množství, tedy koncentraci výro[by] (v rukopisu nelze slovo Produk[tion] jednoznačně rozluštit). To je základ velkých manufaktur.
//XXXVIII/ Zkoumání dělby práce a směny je nanejvýš zajímavé, protože jsou to očividně zvnějšněné výrazy lidské činnosti a bytostné síly jakožto rodové činnosti a bytostné síly.
To, že dělba práce a směna spočívají na soukromém vlastnictví, není nic jiného než tvrzení, že práce je podstatou soukromého vlastnictví, tvrzení, které národní ekonom nemůže dokázat a které chceme dokázat za něj. Právě v tom, že dělba práce a směna jsou podobami soukromého vlastnictví, právě v tom tkví dvojí důkaz, jednak, že lidský život potřeboval ke svému uskutečnění soukromé vlastnictví, a na druhé straně, že nyní potřebuje zrušení soukromého vlastnictví.
Dělba práce a směna jsou oba jevy, u nichž si národní ekonom zakládá na společenskosti své vědy a jedním dechem nevědomky vyslovuje rozpor své vědy – založení společnosti nespolečenským partikulárním zájmem.
Momenty, které tu musíme zkoumat, jsou tyto: Předně je sklon ke směně –jejíž základ je nacházen v egoismu – pokládán za základ nebo vzájemný účinek dělby práce. Say pokládá směnu za nikoliv základní pro podstatu společnosti. Bohatství, výroba jsou vysvětlovány dělbou práce a směnou. Ochuzování a odpodstatňování individuální činnosti dělbou práce je doznáváno. Směna a dělba práce jsou uznávány za producenty velké rozmanitosti lidských nadání, rozmanitost, která se směnou stává také opět užitečnou. Skarbek dělí výrobní nebo produktivní bytostné síly člověka na 2 části, 1. individuální a jemu inherentní, jeho inteligenci a speciální způsobilost či schopnost k práci. 2. odvozené ze společnosti – nikoli ze skutečného individua – na dělbu práce a směnu. – Dále: dělba práce je omezena trhem. – Lidská práce je jednoduchý mechanický pohyb; to hlavní vykonávají materiální vlastnosti předmětu. – Jednomu individuu je nutno přidělit co možno nejméně operací. – Rozpolcenost práce a koncentrace kapitálu, nicotnost individuální výroby a výroba bohatství ve velkém množství. – Smysl (v orig.: Verstand.) svobodného soukromého vlastnictví v dělbě práce. /XXXVIII//.19
[PENÍZE]
//XLI/ Jestliže city, vášně atd. člověka nejsou jen antropologickými určeními v [užším] smyslu, nýbrž opravdu ontologické afirmace (potvrzení) podstaty (přírody), a jestliže se skutečně afirmují jen tím, že jejich předmět jest pro ně smyslově, pak se rozumí, 1. že způsob jejich afirmace rozhodně není jeden a týž, nýbrž, že naopak rozdílný způsob afirmace tvoří zvláštnost jejich jsoucna, jejich života; způsob, jak pro ně předmět jest, je vlastní způsob jejich požitku; 2. tam, kde je smyslová afirmace bezprostředním zrušením předmětu v jeho samostatné formě (jídlo, pití, zpracování předmětu, atd.), je toto afirmace předmětu; 3. pokud je člověk lidský, pokud je tedy lidský i jeho čit, je afirmace předmětu někým jiným rovněž jeho vlastním požitkem; 4. teprve pomocí vyspělého průmyslu, tj. zprostředkováním soukromého vlastnictví, vzniká ontologická podstata lidské vášně jak ve své totalitě, tak ve své lidskosti; věda o člověku je tedy sama produktem praktického činného sebeuplatnění člověka; 5. smyslem soukromého vlastnictví – zbaveným jeho odcizení – je jsoucno bytostných předmětů pro člověka, jakožto předmětu požitku, i jakožto předmětu činnosti. –
19 Zde začíná v rukopise text předmluvy (s. XXXIX–XL), která byla uvedena na začátku celé práce.